HOME TRAVELLING

Goodbye Prague!

28.1.2018

Varování: následující text obsahuje nadsázku a gramatické chyby.


A je to tady! Roční úsilí se vyplatilo a já po dlouhé době opět sedím na letišti. Jsem nervózní a nedočkavý. Nemám nejmenší ponětí o tom, co mě v příštích týdnech a měsících čeká. Jedno vím ale jistě. Bude to nezapomenutelné dobrodružství. Uznávám, tentokrát se s Prahou loučím lehce pocuchaný, přece jen jsem toho za poslední dva dny moc nenaspal. Rozlučky i sepisování disertace se táhly do dlouhých ranních hodin. Doufám jen, že metoda “vyčerpanej se do dna a nebudeš si z letu vůbec nic pamatovat” zabere. Zatím pořád čekám u Gatu na vpuštění do letadla a upřímně řečeno, trochu se toho tranzitu v Moskvě bojím. O Šeremetěvově letišti se dají na internetu najít děsivé historky. Tedy ne že bych je hledal (jo, jsou špatný úplně všechny!). Musím jen zvládnout transit na palubu pořádného Boeingu 777, který nás dopraví ze studené Moskvy přímo do subtropických, přímořských oblastí. Sázím na to, že na začátku cesty prostě usnu a teleportuju se do cílové destinace. Teoreticky...

O čtyři hodiny později...

Šeremetěvo letiště je úplnej nesmysl! Už jen z jeho pověsti mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, ale teprve na vlastní kůži můžu potvrdit, že je to peklo na zemi. V zimě. Aeroflot nejsou špatný aerolinky, ale mají… řekl bych unikátní přístup k převážení pasažérů. Z Ruzyně (tedy z Letiště Václava Havla), jsme odstartovali s půlhodinovým zpožděním. Oukej, to se stává není důvod se rozčilovat, no tak budu mít na přestup jen hodinu a půl. To stihnu. Jenže to jsem ještě netušil, že nás z místa přistání bude po skupinkách odvážet autobus, což byl vlastně takový vězeňský transport. Nastoupíte do něj pod příslibem rychlého přesunu, ale pak zoufale půlhodinu přešlapujete u dveří, zamčení v nepojízdné krabici. Řidič apaticky pařil na mobilu pasiáns a zřejmě čekal, na nějaké znamení z nebes. S tím by si většina lidí ještě nějak poradila, ale pak se zuřivě snažíte dostat co nejrychleji k vytouženému Gatu (na který vede přinejmenším deset směrovek a každá ukazuje jinam, no kidding!) a narazíte na migrační vlnu u ruské celní kontroly. Jestli někdy chcete na vlastní oči vidět ty uprchlíky, o kterých se u nás doma tak zuřivě debatuje, jeďte na Šeremetěvo letiště. Všichni jsou tu řádně orientální, pěkně nervózní a pekelně nasraní. Už jen čekáte, kdy vytáhnou z cestovních tašek samopaly a začnou to tam trochu čistit. Ve jménu Aláha a včasného odbavení. Ta atmosféra by se dala krájet. A celý tenhle dav je hnán jak dobytek ke dvěma ubohým detektorům kovu. Těm mimochodem nevadí, když skrz ně projdete s hodinkami a v botách. Doporučil mi to sám celník. Ruský detektory kovu asi vyhmátnou jen vodku a Uran.

sheremetyevo airport meme
Obrázek 1. - Zázraky v Moskvě

Takže pomocí ostrých loktů a praktik, na které nejsem zrovna pyšný, jsem si proklestil cestu dopředu. Vylezl jsem z "bezpečnostní" prohlídky s celým pětiminutovým náskokem před ukončením nástupu cestujících. Mnu si ruce a říkám si: "Konečně se zúročí ta prosincová dřina na tréninku. Všechno to běhání do zmrzlých schodů na Dejvicích". Vyrazil jsem tempem Afrického sprintera směrem, kam ukazovala nejbližší cedule s nápisem Gate F. Po chvíli zběsilého úprku mi to došlo. I přes usilovný trénink mě od zmíněného sportovce dělí nejen fyzička, ale také délka trati. Gate F byl k mému nemalému překvapení vzdálen celých pět kilometrů, a to prosím skrze bludiště chodeb a eskalátorů. Protože Rusové jsou masochisti, postaví vám do cesty obchůdky s parfémy a klenotnictví. Byla to velmi pestrá jízda.

Zrovna jsem probíhal jednou parfumerií, když mě do obličeje mě udeřila plná dávka parfému Hugo Boss n. 1. Mé rozhořčení se transformovalo ve skálopevné odhodlání. K tomu zatracenýmu Gatu se dostanu včas, i kdybych měl duši vypustit. Zpocený, s rozvázanými tkaničkami a kalhotami těsně nad koleny (pasek okolo krku) jsem vítězně doběhl na minutu přesně do cíle. Gatu F 51 se nacházel zřejmě v Narnii, podle toho, kolik skříní a výloh jsem cestou proběhl. Vítězně se rozhlédnu po přepážce a... zůstanu v němém úžasu zírat na dlouhého hada čekajících pasažérů. Touhle dobou už měli sedět na palubě popíjet daiquiri! Takhle si Rusové představují “closing gate”?!

Jak blbec se sem ženu přes celé letiště devět drogerií, dvě zlatnictví a čínskou restauraci. V mysli mě pohání představa, že byť bych přiběhl jen o pikosekundu později, mou letenku nemilosrdně roztrhají na kousky, ty polijí benzínem a pro jistotu zapálí. Ale to ne. Aeroflot se nenamáhá na tabule napsat delay, nebo něco podobného, že jo. Klidně si tu odbavují pasažery, jako by se nechumelilo. Hodina sem, hodina tam. Dvakrát jsem se mocně nadechl, otřel si pot z čel a s výrazem odevzdaného zoufalství jsem se postavil do fronty. Co mi taky zbývalo. Podíval jsem se okolo. Ostatní cestující měli zhruba metr padesát, působili silně asijsky a všichni bez vyjímky čučeli do mobilů. Ale nevypadali vyloženě nepřátelsky. Po ruských celnících vítaná změna. Pokročil jsem rameny, vzal si od letušky útržek letenky a lehce frustrovaný vykročil směrem k sedadlu 27E.