HOME TRAVELLING

The Flight

29.1.2018

Varování: následující text obsahuje nadsázku a gramatické chyby.


Zatraceně! Mizerný 10-hodinový lety! Už chápu, proč si lidi kupují first class. Kdyby nebyla tak nechutně drahá, je to moje jasná volba. Mít vlastní letušku, spoustu místa pro nohy a na začátku letu se opít, tomu říkám cestovat ve stylu. Tak daleko ještě nejsem. Létám zatím v economy class, takže jsem cestou chtě nechtě obohacen o celou řadu různých zážitků. Totiž, podařilo se mi posadit na sedadlo F, namísto mého sedadla E, což mi záhy vysvětlili dva postarší asiaté. Když zjistili, že neumím čínsky, možná přidali i pár poznámek o turistech. Začíná to vážně pěkně. Skončil jsem v prostřední řadě, na druhém místě od kraje. Prostřední řada je pro osamělého cestovatele zdaleka nejhorší. Obzvlášť, když nesedíte na kraji. Protože jsou vaši sousedé cizí lidé, neštítí se vás utiskovat seč to jde. Na rozdíl třeba od kamarádů nebo rodiny, s nimi neustále vedete válku o prostor. Pokud chcete zamířit na toaletu (což při vší dobré vůli při 10 hodinové cestě prostě musíte), je nutné je ještě poníženě poprosit, zda by sakra taky zvedli šunky. Vaší jedinou zbraní jsou tak lampičky a displeje, kterými jim můžete alespoň zlomyslně svítit do očí. Moc mě na tyhle žabomyší války neužije, ale jak se do lesa volá...

Postarší asiaté po mé pravici ihned po večeři usnuli (bledá závist hoši). K mé smůle si na druhou stranu vedle mě sedl Tchořík. Tak jsem si v duchu pojmenoval mladého, obtloustlého asiata, jenž supěl jak parní lokomotiva a zřejmě si ráno zapomněl vyčistit zuby. Nebo si je nečistil prostě ze zásady. Jako by si vedle mě sedl Dudley Dursley. Nejenže Tchořík zabral sedadlo a půl, ale asi nepochopil, že větší tašky patří z dobrých důvodů nahoru do zavazadlového prostoru. Nacpal si pod nohy cestovní brašnu i s batohem a své fajfky si vesele nastrkal do mého miniaturního osobního prostoru. Chvilku jsem mu to trpěl a čekal, jestli podnikne třeba nějaká protiopatření. Tchořík se zdál být se současným stavem věcí navýsost spokojen, takže jsem se pustil do protiútoku. Od té doby to vzalo celkem rychlý spád. Kopl jsem ho svou špičatou, společenskou botou do lýtka (ha! A pak, že budu potřebovat tenisky Kubo), on mi na oplátku odcizil celou levou opěrku a pořád pouštěl Barbaru Streisand. Já ho následně zahanbil svou perfektní britskou angličtinou při objednávání “a cup of black tea”, načež si můj soupěř bez ostychu ustal na mém levém stehně. Ke konci letu mi docházely síly i nápady. Naneštěstí se mi podařilo také na pár minut usnout, takže jsem prošvihl dezert. Smutně jsem listoval filmotékou, zatímco on se škodolibým výrazem baštil zmrzlinu. Zřejmě to byla ta moje. Protestně jsem si pustil válečný film Dunkerk, který je plný temné, plíživé frustrace. Ani nevím kdo nakonec vyhrál, protože ihned po přistání se Tchořík s naprosto přezíravým výrazem uraženě sbalil a i se svými objemnými zavazadly vyrazil uličkou pryč. Zato já jsem seděl a čekal, až se letadlo trochu vyprázdní. Nerad se zbytečně mačkám v davu.

Cestou z letadla jsem si vzpomněl na jediné dvě věty, které v ruštině umím, tedy до свидания a У тебя красивые глаза. Slušně jsem se rozloučil, vděčný že mě živého a zdravého dopravili až do Hong Kongu. Trochu se mi zlepšila nálada. Konečně jsem tady! Půlroční asijské dobrodružství může začít! Vyplnil jsem imigrační papíry, úředníkovi za přepážkou několikrát strčil pod nos studentské vízum, aby mi ho potvrdil (musel si myslet, že jsem jasně retardovaný). Když mi do pasu přicvakl validační známku, ještě jsem si radši dvakrát zkontroloval údaje. Pak už jen vylovit krosnu z pásu a hurá do víru velkoměsta! Hned po překročení hranice příletové haly jsem zpozoroval ceduli “HKUST exchange students”. Původně jsem si chtěl dát bojovku a dojet na kolej městskou, ale rád se svezu. Zastavil jsem se u početné skupiny zhruba 50 lidí a zeptal se mladé studentky s jmenným seznamem v rukou na možnost transportu. Registrovaný jsem nebyl. Tvrdila mi ale, že vozí studenty i na Jockey Club Hall, tak jsem se jednoduše drze připsal. Možná pozůstatky ze souboje s Tchoříkem.

Coles mess
Obrázek 1. - disturbance in the Force

Zhruba po 20 minutách se celá skupina i s kufry a vozíky vydala směrem, který nyní určovala kluk s cedulí. Už vím, jak se cítí japonští turisté v Praze, když pobíhají za průvodcem s deštníkem. Za každou zatáčkou se bojí, že ho ztratí z dohledu. Na parkovišti na nás čekali dva busy, postupně jsme do nich naházeli bagáž. Jak na potvoru mou krosnu řidič opakovaně přehlížel, zatímco kufr tam mrsknul bez mrknutí. A tak jsem skončil s příručním zavazadlem v jednom vozidle a krosnu už jsem si pomalu strkal do druhého. Naštěstí mě cedulonoš upozornil na to, že bych se s batohem už nemusel potkat, ať si ho radši vezmu do autobusu na sedadlo. Ok, dík za varování. Balil jsem sice tak, abych si vystačil jen s věcmi z příručního zavazadla, ale pokoušet to nebudu. Vyrazili jsme na cestu labyrintem podjezdů, odboček a podivně psaných cedulí a mně už se pomalu klížily oči. Za posledních 48 hodin jsem naspal asi dvacet minut. Zahraniční studenti okolo se začali vesele seznamovat, ale já protentokrát typicky česky držel kušnu a tvářil se nezůčastněně. Až když většinu studentů vysadili na kolejích v univerzitním kampusu a zbyli jsme jen čtyři, dal jsem se s nimi do řeči. Anton, Erandi a Fergus, fajn banda. Společně jsme se probojovali registrací na koleji (ještě klika, že jsem doma vylovil jednu pasovou fotografii) a začali jsme si tahat kufry na pokoje.

Když jsem poprvé vstoupil do našeho bytu, řekl jsem si "Cože?! Tady někdo raboval?" Bordel byl úplně všude. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem na koleji a ne v Hiltonu. Hmm, takže tohle bude asi něco jako kolejní štábní kultura, že jo? Když člověk zavře obě oči a přetáhne si přes hlavu čepici, nevypadá to tu tak špatně. Pak jsem otevřel dveře do svého pokoje a tam mě čekal podobný druh exploze, jen v mnohem větším měřítku. Začal jsem se smát. Nešlo to jinak. Dovnitř vešly dvě uklízečky a ptaly se, který pokoj je můj. Dobrá otázka holky! Asi tenhle. Nejistě jsem namířil ukazováček na celu plnou oblečení. Dámy něco zaštěbetaly a postupně si začaly volat na pomoc další uklízečky. Najednou jsem jich v tom bytě napočítal šest. Bylo to velmi povzbuzující. Vylezl jsem na balkón a alespoň si blýskl jednu selfie, aby doma viděli, že jsem dorazil v jednom kuse. Když jsem se vrátil, byt byl o něco přehlednější, ačkoliv nemůžu říct, že zrovna uklizený. V mém pokoji byly veškeré věci mého spolubydlícího teď na pravé straně pokoje. Vypadalo to legračně nesymetricky.

Kluk, co se mnou bydlí se jmenuje Cole a není špatnej. Minulý semestr měl ovšem pokoj jen pro sebe a tak zvlčel. Takže tohle je teď moje základna. Sem zapíchnu pomyslnou vlajku a odsud budu pořádat výpravy po celé Asii. Opojený tou představou jsem se vydal s ostatními přivandrovalci do IKEA nakoupit nějaké ty základní potřeby. Chybí mi polštář, povlečení a taky deka, kterou bych v létě mohl používat místo peřiny. Hodily by se mi i ramínka na šaty. Celkem jsem za to dal asi 800 kačen aodcházel jsem s malou taškou přes rameno. Tak akorát na budoucí nákupy potravin. Když jsem se ovšem potkal s ostatními studenty, každý vláčel obří tašky plné věcí. Jak kdyby se rozhodli na koleji žít dalších pět let. Já se snažím nekupovat nic, co opravdu nutně nepotřebuju, protože vím, že bych to za 4 měsíce stejně musel vyhodit. Namísto peřiny tak používám spacák. Praktické, protože venku je asi patnáct stupňů a neznají tu topení. Nějaké základní nádobí na koleji naštěstí máme, takže to případně doplním podle potřeby. S pocitem, že mám konečně střechu nad hlavou, jsem se pozdě v noci zhroutil do postele. Spal jsem jak dřevo.