HOME TRAVELLING

Morning Hong Kong!

4.2.2018

Varování: následující text obsahuje nadsázku a gramatické chyby.


I was not ready for this! Fuck! Tohle město je hodně crazy. Teď se ze všeho nejdřiv musím rychle dostat na kampus. Za půl hodiny tam začíná seminář pro zahraniční studenty. Dobře. Ale sakra kudy?! Asi jsem měl dávat větší pozor, když nás vozili po městě autobusem. Většinu studentů vysadili právě tam, ale já a pár dalších bláznů bydlíme na nové, loni postavené koleji Jockey Club Hall. Chůzí to je k nejbližší zastávce metra asi pět minut, umístěná je hezky v centru jedné z Hong Kongských čtvrtí, prostě takovej lepší jižák. Kolej se mi líbila právě pro to, že není hned u školy a poskytuje tím i určitou míru izolace. Ale platí to i naopak, abych se dostal na vyučování, budu muset denně dojíždět. I tak to ovšem bylo dobrá volba. Jockey Club Hall nám nabízí o dost víc prostoru, než kolik mají na kolejích v kampusu. Protože je nás v jednom bytě osm (ve čtyřech dvoupokojích), máme vlastní obývák, kuchyň, terasu, dvě sprchy a dva záchody. Jo a Cole tu má promítačku. Celkem slušnej set-up. Pokoj ve kterém teď spím (asi okolo 10 ㎡), je o něco málo větší, než byl můj pokoj v Praze. Máme v něm vlastní umyvadlo. Můj osobní prostor tak tvoří asi těch pět metrů čtverečních, což není sice nic moc, ale mně to bohatě stačí. Mám tu skříň, postel, stůl, pár zásuvek a lampičku.

Jockey Club Hall living room
Obrázek 1. - Společná společenská místnost

Tak tedy zpět k mé bezútěšné situaci. Za půl hodiny mám být na univerzitě (samozřejmě jsem zaspal) a namísto toho stojím bezradně uprostřed cizího města. Všude okolo akorát nápisy s rozsypaným čajem. Nemám ani floka. Ještě jsem bohužel nepotkal bankomat, takže jediné čím můžu platit, jsou eura od bráchy. Co jsem naštěstí cestou z koleje potkal byl Fergus. Seznámili jsme se předchozí den v autobuse. Fergus evidentně mířil stejným směrem a jak známo, ve dvou se to lépe táhne. Chvíli jsme se snažili pochopit systém městské hromadné dopravy, ale nakonec jsme to stejně vzdali. Někde by tu v okolí mělo být metro, ale na nějaké zdlouhavé hledání nebyl čas. Nezbývalo než si vzít taxi. Před odletem z Prahy jsem si alespoň stáhnul do mobilu Mapy.cz, spolu s offline mapou Hong Kongu. Taxikáři jsem na displeji ukazoval čínské znaky pro HKUST, tedy Hong Kong University of Science and Technology. Taxikář pokýval hlavou a šlápl na plyn. Okamžitě jsem začal lovit bezpečnostní pás. Náš řidič to totiž hned dvakrát otočil do protisměru a jednou se musel vracet. V Hong Kongu se jezdí vlevo, asi pozůstatek britského vlivu. Chvilku mi trvalo, než jsem si na to zvykl. Taxík nás vyhodil na kampusu, přímo před červeným monumentem, symbolem HKUST. Fergus zaplatil a já mu slíbil, že až potkám nějaký bankomat, dostane svoje prachy zpátky. Taxi nebylo ani moc drahé. Jeli jsme nějakých 15 minut a stálo nás to zhruba 150 korun.

Seminář jsem stihl jen tak tak a pak už to šlo rychle. Museli jsme si nechat potvrdit vízum, zapsat se do studijního systému, nechat si vytvořit studentskou průkazku, zůčastnit se campus tour, ozkoušet jídelnu, nalogovat se do množství registračních databází, doladit si studijní plán a samozřejmě se zkusit trochu zorientovat, protože tohle místo to je hotový labyrint. Bradavická škola čar a kouzel hadr. HKUST má 7 nadzemních podlaží a dalších 7 pod úrovní příjezdové silnice. Je to tím, že se budovy rozkládají na stráni, a ta vede k moři (hurá! na pláž to není daleko!). Na vrcholu stojí hlavní budova a směrem dolů jsou stupňovitě poskládané studentské koleje, menzy a sportoviště. Je to obří komplex. Dostat se z jedné strany na druhou mi zabere klidně 15 minut chůze. Nejhorší na tom je to, že většina budov jsou odpudivé, kachlíkové příšernosti. Všechno je tu z betonu! Cítíte se pořád jako na sídlišti v Ústí. Najde se jedna, nebo dvě hezčí budovy. Třeba fakulta managementu a byznysu se jim moc povedla a konferenční budova taky není špatná. Škoda, že nejsou moc vidět. Vnitřní prostory školy jsou taky jak z jiného světa. Chodby jsou děsně malé a úzké. Každé podlaží tvoří spleť chodeb, učeben, kanceláří a buhví čeho ještě. Učeben tu můžou mít tak přes 250, kanceláří víc. Je to prostě jedno velké bludiště. Nemyslím si, že bych měl kdovíjak špatný orientační smysl, ale tady se občas dokážu dokonale ztratit. Orientovat se tu dá pouze podle nejbližšího výtahu. Naštěstí existuje univerzitní aplikace s funkcí “Path Advisor”, která vám umí naplánovat cestu z jedné učebny do druhé. Ze začátku jsem to mohutně používal. Třídy jsou zhruba pro 20 až 30 žáků a jsou vybavené židlemi s opěrátkem v americkém stylu. Když chcete, může opěrátko sloužit i jako malý stolek.

Hong Kong University of Science and Technology
Obrázek 2. - Hong Kong University of Science and Technology

Následující dva dny jsem tedy pobíhal po univerzitě, vyplňoval formuláře a zjišťoval, co všechno musím ještě zařídit. Měl jsem toho až nad hlavu a to se mi dařilo každý den vyřídit hned několik věcí naráz:

Semestr oficiálně začínal 1.2.2018. Na poslední leden pro nás studijní uspořádalo takovou menší international párty. Pozvali tam všech 400 zahraničních studentů! Poznal jsem tam Fergusova kamaráda Patricka (oba z Irska), skupinku potřeštěných Francouzů a jednu milou studentku z Německa. Naučil jsem se, jak se čínsky řekne červené víno - 紅酒. Zároveň jsme se na párty mohli zapsat na společenské akce, pořádané speciálně pro zahraniční studenty. Na všechny registrace se stály dlouhé fronty, ale stihl jsem se zapsat na "Tvorbu tradičního čísnkého lampionu", "Vaření sladkých knedlíčků" a "Lekci bojového umění Shaolin Kung Fu". Na to poslední se obvzlášť těším. První den semestru jsem paradoxně neměl moc do čeho píchnout. Sestavil jsem si rozvrh tak šikovně, že mám každý čtvrtek volný. Pustil jsem se tedy do poznávání okolí koleje a objevování obchodů a restaurací. Rovnou jsem si nakoupil i nějaké ty běžné suroviny. Taky jsem poklidil celou kuchyni (byl tu neskutečný bordel) a umyl nádobí. Provedl jsem inventuru kuchyňského náčiní a poznamenal jsem si, co budu ještě muset dokoupit. Večer jsem pak strávil nad opravováním domácích úloh studentů z MI-PAA a vyřídil jsem nějaké ty maily.

První skutečně zajímavý den byl pátek. Překvapila mě kvalita předmětu Automotive Engineering. Moje znalosti o autech jsou spíš povrchní, takže se můžu hodně přiučit. Stejně to budu potřebovat do dizertace. Naopak dost mě zklamal předmět Vizualizace dat, protože něco podobného jsem absolvoval už někdy na bakaláři. Následovala Čínština pro anglické mluvčí, na kterou jsem se těšil nejvíc. Naše lektorka Nuo Min je milá paní ve středních letech a v třídě zatím panuje nadšený zápal. Vyslovování čínských slabik je však tak nepřirozené a podivné, že si každý ze strachu zkouší výslovnost jen potichu sám pro sebe. Tedy všichni až na Emanuela. To je takový podivný týpek z Itálie. Magisterský student se skly od jogurtů na nose, mastnými vlasy a neskutečně protivnou, podlézavou vlezlostí. Je to evidentně nadšený samouk a čínsky už trochu umí. Taky pořád machruje a pořád se na něco ptá. Přísahám bohu, že jestli s tím brzo nepřestane, zamknu ho v nějaké podzemní učebně, kde už ho nikdy nikdo nenajde. Jinak je ale čínština vážně zajímavá, i když neskutečně těžká. Budu rád, když si na konci semestru zvládnu v restauraci objednat jídlo.

The Social Room club
Obrázek 3. - The Social Room

Už jsem se trochu zorientoval. Našel jsem metro, nákupák, stadion a park. Pomalu jsem začal vytahovat drápky. Páteční večer si o to přímo říkal a když na Facebooku někdo ze zahraničních studentů postnul událost s technopárty, nebylo co řešit. Hodil jsem na sebe košili, obul Geoxy a nedočkavě vyrazil do centra. Bylo to však trochu komplikovanější, než bych čekal. Tak za prvé, bydlíme v té klidnější a přehlednější části Hong Kongu, zatímco centrum je… mraveniště. Spletitý komplex ulic, mrakodrapů, podchodů a zářivých reklam. Je to sice překrásné, ale taky pěkně matoucí. Věděl jsem zhruba, kde se klub The Social Room nachází, ale znát polohu a umět se dostat dovnitř, to jsou v Hong Kongu dvě naprosto rozdílné věci! Půl hodiny jsem pobíhal okolo bloku a hledal nějakou ceduli, nápis, cokoliv. Mám kliku, že jsem si změnil mobilní tarif, takže můžu něco málo dat využívat i v Hong Kongu. Stejně se mi podařilo na mapě najít jen danou budovu. Nakonec jsem už zoufale zkusil prohledat i špinavou zadní uličku, kam by mě dobrovolně nikdy nikdo nedostal a vida! Vchod do klubu se objevil. Sezame, otevři se! Pak už mě vyhazovač nasměroval do výtahu a já zmáčkl tlačítko třetího patra. Vzpomínal jsem na všechny, kdo mi doma kladli na srdce, abych vůbec nepil alkohol a za žádnou cenu nechodil do temných, zaplivaných uliček. Ukázalo se, že ve třetím patře nečekají kriminálníci a zloději, ale příjemný malý bar, taneční parket, pár křesel a DJský pult. S vědomím že mě neoberou a neznásilní, jsem si objednal drink. Vstup mě stál nějakých 150 Hong Kongských dolarů (asi 350 Kč), ale první pití je v ceně. Seděl jsem u stolu, poslouchal muziku a nasával atmosféru. Na parketu se trhanými pohyby zmítali dva kluci, opodál seděla skupinka asiatů a bylo tu i pár turistů. Ale jinak? Mrtvo. V půl dvanácté v noci mě to trochu překvapilo. Touhle dobou už je v Pražském Nebi slušná fronta na šatnu. Dám tomu ještě chvíli...

O tři drinky a 2 hodiny později

Tady pořád nikdo není! Přibylo asiatů, ale jinak je to tu jak vymetené. Alespoň, že DJka hraje dobře. Usrkávám už čtvrtý drink a zoufale se snažím vyhnout momentu, kdy bude sklenice prázdná. Za nový bych tu dal 220 korun! Za pivo chtějí o dvacku víc. To je vydírání! Už chápu, proč k nám do Čech jezdí tolik cizinců chlastat. Pomalu jsem to chtěl zabalit, ale oslovila mě majitelka klubu a chvíli jsme si povídali. Představila mi svojí drahou polovičku. Oba byli zvědaví odkud jsem a co dělám v Hong Kongu. Během naší konverzace se jako mávnutím kouzelného proutku bar zaplnil. Najednou tu bylo všude plno lidí. Bětšinou to byli turisti, ale párty se rozjela. Díkybohu. Ok, obětuju ještě jeden drink, je to moje první párty, tak se můžu trochu odvázat. Zbytek večera si pamatuju bohužel jen útržkovitě. Vím, že jsem tančil. Vím, že jsem netančil sám, a vím že mě to dost bavilo. Když jsem se rozhodl to ve tři ráno zabalit, rozloučil jsem se s majitelkou, která mě objala a já ji celý rozjařený vlepil na tvář pusu. Snad to neviděl její manžel. Každopádně zábava to byla dobrá, ačkoliv na můj vkus trochu moc drahá. Cestu na kolej mi zkomplikovalo uzavřené metro, které jezdí až od šesti. Musel jsem ještě sáhnout do portmonky a vylovit prachy na taxíka.

Když jsem se v sobotu odpoledne probudil, čekala na mě hromada neopravených domácích úloh (vážně už se těším, až to zkouškové skončí). Taky jsem si musel uvařit. Restauraci, kde by tu brali karty jsem ještě nenašel. Trochu jsem rozpracoval i plán na další týden. Musím si nějak rozumně rozdělit čas mezi vědu, sport a cestování. Celkově jsem ale s Hong Kongem spokojený. Mám kde bydlet, mám co jíst, mám co na práci a všechno mě to zatím baví. Snad to vydrží!