HOME TRAVELLING

Eat, train, meditate

11.2.2018

Varování: následující text obsahuje nadsázku a gramatické chyby.


Rýže, nudle, rýže, nudle, trocha neporcovaného kuřecího masa, rýže, nudle, rýže… Vítej v Asii panáčku! Tady se brambor jen tak nedočkáš. Naivně jsem doufal, že mě dokáže místní kuchyně nasytit. Vzhledem k mé nadprůměrné výšce a pravidelnému sportovnímu režimu, jsem v konzumaci lokálních pokrmů někde na úrovni třech asijských dělníků.

That’s right, začal jsem pravidelně sportovat. Právě proto je cestování tak úžasné. Pro ten pocit životního restartu. Vydáte na nějaké nové neznámé místo a začínáte s čitým štítem. Nikdo vás nezná. Nikdo neví, že jste anonymní alkoholik, který na svatbě nejlepšího kamaráda vypije co se dá a pak hodí šavli pod nejbližší břízu. Kdepak, jste distinguovaný Evropan v dobře padnoucí košili a naleštěných polobotkách. Tedy dokud nešlápnete do... potíží. Právě s takovým pocitem jsem do Hong Kongu přijel. Nový život, nová identita, jen já a svět okolo mě. Tady, odproštěn od všech závazků a povinností, si vybuduju zvyky, rituály a vlastnosti, které jsem chtěl vždycky mít. A začínám sportem. Kalokagathia. Takže hezky každý den pravidelný trénink. Objevil jsem na kampusu bazén a už v ČR jsem si zabalil dvoje plavky, plus brýle na plavání. Nebylo co řešit. Šup v pondělí v 7:30 do bazénu! Kdo mě zná, tak ví, jak hrozně nesnáším ranní vstávání. Tohle je z mé strany vůči vlastní fyzické kondici obrovský ústupek. Dávám si dva dny plavání, dva dny běh, pak zase plavání, atd. Vytvořil jsem si profil na Stravě, protože jsem chtěl mít alespoň nějaký přehled o tom, jestli se lepším. Běhám okolo místního parku se stadionem. Stadion má dvě dráhy a vždycky je minimálně jedna otevřená pro veřejnost. To je sice super, ale mě zrovna moc nebaví běhat pořád dokolečka a koukat jen na trať. Běh z duše nesnáším, ale když běhat musím, ať u toho alespoň koukám na přírodu, nebo pěkný holky. Zatím mám sice smůlu (příroda je v tuhle roční dobu mrtvá a holky nikde), ale přeci jen stadion vynechám. Děkuju pěkně. Na Stravě jsem si našel protivníka. Občas běhá ty samé okruhy, tak se navzájem předháníme s časy. Je to docela sranda.

Ale nejen sportem živ je člověk. Je načase ponořit se do studia. Moc rád bych pokračoval v práci na výzkumu, ovšem přesvědčit je tu o tom, že jsem trochu speciální případ studenta, se zdá být nad moje síly. Jednou jsi v undergraduate exchange programu, tak budeš studovat bakalářské předměty, i kdybys měl třebas fousy až na zem. Naštěstí jsem hned z kraje týdne potkal svého vedoucího, profesora Li Qiu. Už jsme byli dva a dokopali jsme studijní oddělení ke kompromisu. Musím tu něco odstudovat, ale zapíší mi individuální projekt za dva kredity (škrti mizerný!). Jenže musím doložit potvrzení z ČVUTu, potvrzení od prof. Qiu, zažádat o speciální povolení k zápisu kurzu, rezervovat si místo skrze studujní systém a musím to všechno stihnout do příštího týdne. Jinak mám smolíka. No děkuju pěkně. Pak že jsou Čechy úřednický stát. Oni ale netuší, jak umím být tvrdohlavý. Po velmi vyčerpávající mailové přestřelce jsem dostal na studijní plán i svůj výzkum. Sláva. Díky tomu jsem si mohl dovolit zapsat ještě jeden postgraduální předmět a vykašlat se jeden jednoduchý. Stejně byl jen do počtu. Můj výsledný seznam:

Takže ze mě bude elektro-mechanicko-softwarový inženýr! To se hodí. Zejména, pokud píšete software pro verifikaci designu v automobilovém průmyslu. Prof. Qiu mě pozval na pravidelné schůzky jejich výzkumné skupiny. Zaměřují se na komunikaci mezi vozidly, sdílené vědomí a lepší monitoring/kontrolu provozu. Není to úplně moje parketa, ale v mnoha směrech jsme na stejné vlně. Začal jsem bohužel dostávat i domácí úkoly. Nepříjemné, ale jako PhD student bych je měl lehce zvládat (jak jsem byl naivní!). Čínština je pěkný hell. Věnoval jsem tomu něco času a občas něčemu i rozumím. Umím se představit, říct odkud pocházím a dokážu vám pochválit účes. Postupujeme raketovým tempem. Minulý týden jsme se navíc přihlásil na nemalé množství společenských událostí. Asi budu mít teď dost nabitý program.

Ty události jsou konkrétně tři a začínaly workshopem tvorby tradičního čínského lampionu. Normálně na manuální práce moc nejsem (Miloš rád potvrdí), ale tentokrát jsem se překonal. Tvorba tradičního čínského lampionu není zas tak složitá věc, když máte ty správné ingredience a někdo vám ho pak namaluje. Základní kostra je v podstatě krychle, pospojovaná speciálním papírem a lepidlem. Jako stavební materiál se používají bambusové tyčky (asi 5mm tlusté), které jednoduše na čtyřech místech zlomíte, a když dáváte pozor, tak neoddělíte vzniklé kusy od sebe, ale drží na zbytku bambusové kůry. Tím pádem máte možnost tyče do určité míry tvarovat. Tahle si vytvoříte pár čtverců a ty k sobě musíte pospojovat, nikoliv provázkem, ale speciálním papírem (tenký, průsvitný, ale pevný po vláknech), který zamotáte do ruličky a improvizovaný provázek z něj vytvoříte. Když to omatláte lepidlem, kupodivu to drží. Takhle pokračujete, až nemáte celou krychli, hodíte dovnitř jednu, dvě vzpěry, na boky nalepíte čtvercové kusy papíru (my jsme měli papír s už předkresleným obrázkem) a máte hotovo. Zní to jednoduše, ale jednu věc musíte udělat opravdu pořádně. Musíte MĚŘIT! Já sice měřil, ale víte, jak to bývá… skončil jsem s konstrukcí lichoběžníkového tvaru, která rozhodně nebudila dojem, že půjde poslepovat dohromady. Stálo mě to dost úsilí, trochu hrubé síly a několik vzpěr navíc, aby se moje lucerna nakonec podobala krychli a ne zmuchlanému papírovému ježku. Nejlepší na tom bylo, že si k mému stolu přisedla partička zrzavých amíků (jak jinak, tady je půlka výměnných studentů z Ameriky!), kteří rozjeli celkem zábavnou konverzaci, takže jsem se musel soustředit jak na tvorbu lampionu, tak na překlad z angličtiny. Nakonec to byla ale docela sranda a všem se nám podařilo vytvořit něco na způsob lampionu. Na celou akci dohlížel místní mistr papírového umění (dělá celé draky a podobné vychytávky), který nám lampiony nakonec popsal jmény a iniciály univerzity. Pyšně jsem ji vystavil nad pracovním stolem a 15 dní po čínském novém roce (tedy zhruba 2. března) ji zapálím a půjdu s ní do lampiónového průvodu. Snad to nebude vypadat, jak když dělám v chráněných dílnách…

Lantern making

Druhá akce byla poněkud skrovnějšího charakteru, ovšem neméně zajímavá. Jednalo se o vaření tradičních čínských sladkých knedlíčků. Jak se blížil nový čínsky rok, vaří lidé tyhle knedlíčky, asi jako my pečeme cukroví. Je to docela sranda, protože potřebujete pouze tři základní ingredience: rýžovou mouku, vodu a sladkou náplň. Dostali jsme dvě náplně, jednu oříškovou a druhou sezamovou. Náplň rozdělíte na stejné díly, nalijete 45ml vody do misky s půl šálkem rýžové mouky a hnětete. Nakonec jak u ovocných knedlíků nacpete náplň dovnitř a modlíte se, aby nevyplavala ven. Připravené knedlíčky hodíte do vroucí vody. Zde s jediným rozdílem, ve vodě musí plavat pořádný kus zázvoru. Výsledek je mírně překvapivý. Knedlíčky jsou neuvěřitelně sladké, zázvorově pikantní a pekelně horké. Třikrát jsem si spálil hubu. Celá akce se odehrávala v menší jídelně ve druhém patře budovy, kam bych se normálně asi sám neodvážil, protože všude byl igelit a stavební nářadí. Nejlepší na celé akci byla ovšem naše instruktorka Suki, se kterou jsem po celý večer nepokrytě flirtoval. Milá holka, doporučila mi několik hezkých pláží v okolí. Možná ji na některou z nich v létě vezmu. Zatím je na pláž bohužel ještě pořád trochu zima.

Chinese dumplings cooking

Speciálně pro zahraniční studenty se konala tzv. Rooftop welcome party, kde jsem samozřejmě nemohl chybět. Šla tam většina z nás, všichni jsme se dost těšili, takže to nakonec byla samozřejmě katastrofa. Za prvé, je trochu zvláštní pořádat rooftop party, když ji nepořádáte na střeše. Za druhé, když už pořádáte párty na balkóně, vyberte takový den, kdy nebude foukat zuřivej severák. Tahle “party” vypadala asi tak, že jste vyplázli 300 kačen za lístek na místo, kde byla zima, větrno a byl tam příšerně drahý alkohol. Ultimátní kombinace. Zoufale jsme se s kamarády tiskli v hloučku k sobě, usrkávali drinky a nevraživě pokukovali směrem k DJi, který se rozhodl s řevem větru soupeřit. Nebudu lhát, vydrželi jsme tam asi půl hodiny a pak jsme utekli. Alespoň tam byl celkem pěkný výhled. Mám pár fotek. Rozmazaných, protože se mi třásly ruce zimou. Odtamtud jsme zamířili rovnou do 7-eleven, což je něco jako naše Žabka a prodávají tam slušný výběr alkoholu, který stojí třetinu toho, co drinky v baru. Proto se mezi námi ujal výraz “bar 7-eleven”, pravidelná zastávka před každou párty. Nočním velkoměstem jsme se dostali až před vyhlášený Levels night club. Běžně se za vstup platí, ale dnes byl klub rezervovaný jen pro nás, takže jsme tam nakonec skončili. Levels je takový podivný mix sportbaru a Roxy, kde máte spoustu sedaček, ale žádné sportovní přenosy a ohromující laserovou show, ale děsivého DJ. Trochu zklamaný jsem si objednal drink, nebo dva a zapředl rozhovor se zbytkem skupiny. Nevyhnutelně se přiblížil i moment, kdy se prakticky všichni zvedli a přesunuli se na parket, kde to začínalo být čím dál divočejší. Mám rád kluby a rád tančím, ale tohle bylo moc. Jen co zazněla nějaká dobrá písnička, DJ to zremixoval do tak příšerného paskvilu, že jsem jen stál a kroutil hlavou. A tak jsem pil. Předem jsem se vyzbrojil nedostatečným obnosem hotovosti, abych holt pokrčil rameny a okolo jedné ranní vyrazil zpět do Tseung Kwan O. Jenže to by nesměli brát kreditní karty… Zřejmě z nedostatku kvalitní hudby jsem se snažil propít do němoty, což se mi skoro i podařilo, jinak si totiž neumím vysvětlit, že jsem se najednou ocitl v šest ráno na nábřeží opřený o zábradlí se skleničkou a zbytkem rumu v ruce. Pozitivní na tom bylo, že jsem mohl zpátky na kolej prvním ranním metrem. Párkrát jsem tu cílovou stanici ovšem přejel.

Rooftop view

Neexistuje lepší lék na kocovinu, než půlhodinka v bazénu. Když se během prvních pár temp neutopíte, máte v zásadě vyhráno. Poslední aktivita mého druhého týdne v Hong Kongu byl celodenní výlet do vesničky Tai O, kde je starobylá škola bojového umění Shaolin Kung Fu. Přesně tak! Naučím se Kung Fu! Jelo nás všehovšudy asi dvacet a všichni jsme tu cestu autobusem prospali. Já si samozřejmě naprosto ukázkově poslintal bundu, což musel být pohled pro bohy. Elita národa, inteligence a budoucnost lidstva... Vesnička a škola bojových umění mi naštěstí vyhnaly podobné myšlenky velmi rychle z hlavy. Tai O je rybářská vesnička a věkový průměr je zde 85 let. Slušná LDNka. Náš mistr byl naopak velmi mladý, těžko soudit vzhledem k oholené hlavě, ale tipoval bych tak 20 - 25 let. Vůbec se s námi nepáral. Neuměl anglicky, což mu nezabránilo nám udělovat příkazy, nutit nás do pozic krajně nepřirozených a vybízet k mnohonásobnému opakování. Bylo to ovšem úžasné. Mistr nám nejdřív předvedl kousek po kousku všechny základní pozice a my jsme je opakovali tak dlouho, až jsme je dokázali jakž takž napodobit. Potupně jsme je řetězili za sebou a nakonec jsme dokázali zacvičit celou sadu. Stáli jsme v řadách za sebou a trénovali úder levou, snížení těžiště a úder pravou, postoj na jedné noze, kop, obranná pozice, no prostě paráda. Bylo to skoro jako v těch holywoodských filmech, chyběli nám jen kutny. Samozřejmě, že celé cvičení bylo dost fyzicky náročné a měl jsem co dělat, abych se do některých pozic vůbec dostal, natož abych je udržel, nebo z nich přešel dál. Nakonec nechal mistr cvičit vždy jen jednu řadu, zatímco ostatní se dívali a on hodnotil, opravoval postoje, dával rady. Ještě nás naučil základní techniku kopu s kotočkou (dostal jsem pochvalu!) a kung fu pozdrav. Nevím, jak dlouho jsme cvičili, ztratil jsem pojem o čase, ale neuvěřitelně mě to bavilo a asi si to někdy v životě ještě zopakuju. Následoval vegetariánský oběd (asi mnišský zvyk) a pak nám mistr sám předvedl efektní souboj s holí. Po tréninku jsme se vydali se Sergejem a Shadim na nedaleké molo, kde jsem poprvé ponořil ruce do čínského moře. Bylo pěkně studený. Prošli jsme si vesničku a navštívili tradiční čínský chrám, kde nám naše průvodkyně vysvětlila, jak se Číňané modlí, jak zapalují tyčinky za svá přání a co jsou ty podivné sochy okolo. V celém chrámu byl hustý dým z vonných tyčinek a venku zase velmi silně zapáchala rybina, takže to byl zážitek nejen pro oko, ale i pro čichové buňky. Podařilo se mi ovšem koupit asi dvacet pohledů, což považuji za své malé osobní vítězství, vzhledem k velikosti vesničky a sortimentu zboží.

Rád bych pohledy napsal a nejlépe hned druhý den odeslal, ale čínská pošta na to měla jiný názor. Pro Hong Kong jsme totiž součástí východního bloku Evropy (s naší současnou politickou situací mě to ani nepřekvapuje), což znamená, že musím dopis opatřit tou nejdražší známkou, která se prodává. Stojí 5 Hong Kongských dolarů a pokud vím, můžete jí koupit pouze u přepážky na poště. Má snaha koupit známku v trafice (rozumněj 7-eleven) skončila tak, že nyní vlastním 20 dvoudolarových známek. Pokud je někdo z vás filatelista a chybí mu Hong Kong, můžu posloužit. Na poštovní pobočce jsem nejprve taky nepochodil, protože v neděli mívá zavřeno (silly me). Naděje mi svitla, když jsem před pobočkou spatřil automat na známky, ale v zápětí se opět rozplynula, protože automat samozřejmě prodává všechny druhy známek, kromě pětidolarových. Better luck next time.

Rooftop view

Tohle město má vůbec spoustu zvláštních vychytávek, nad kterými nepřestávám žasnout. Například jejich přístup k ekologii. Zvlášť na univerzitě. Nabádají lidi k používání znovupoužitelných plastových láhví, dokonce je nabízejí k zapůjčení, zřejmě abyste si mohli poprvé v životě vyzkoušet, jaké to je mít láhev. Na každém rohu jsou také fontánky s vodou, takže když máte žízeň, stačí se rozhlédnout a záchrana nebývá daleko. Celkem slušně tu frčí bike sharing. Jsou tu speciální parkoviště pro kola (jedno máme hned vedle koleje) a tam může být klidně na 50 kol. Kola vidíte odstavená u všech cest a obchoďáků. Když se potřebujete dostat někam dál, MTR je jasná volba. Místní obdoba našeho metra má asi tak třikrát víc stanic, soupravy jsou nekonečně dlouhé a dost nízké, takže se neustále mlátím do hlavy. Za hodinu se dostanu z jednoho konce města na druhé, což představuje obrovskou vzdálenost. Navíc jako student platíte zvýhodněné vstupné. A mají skvěle vyřešené přestupy. Vystoupíte z jednoho vlaku, jednoduše přejdete perón a nastoupíte do vlaku na jiné lince. Rychlé a elegantní. Navíc mají v soupravách u každé stanice kontrolku, takže když chcete přestoupit a dostat se na stanici z jiné linky, prostě si počkáte, až se rozbliká. Jednu nevýhodu tahle doprava ale má. Pokud jedete do centra, začne vám být brzy pěkně těsno. Znáte pražské metro ve špičce? Vynásobte to deseti a možná se to přiblíží představě MTR ve špičce. Někdy se do soupravy nedostanete, protože tam prostě už reálně není místo. A když se tam dostanete, sardince v konzervě byste mohli závidět. Velké množství lidí je vůbec všeobecně v Hong Kongu problém. Může se vám snadno stát, že se dostanete do půlhodinové fronty na autobus, nebo na přpážku na úřadě (věřte mi, zažil jsem to). Na druhou stranu, tohle město nikdy nespí. Můžete jít běhat v jedenáct večer a to si pište, že tam venku bude pěkně živo a potkáte spoustu jiných běžců. U nás se v jedenáct večer po stromovce poflakují akorát pochybná individua (a) městská policie. Je to prostě jiné, po ránu tu zástupy seniorů cvičí hromadně Tai Chi, v obchoďáku mají taneční podložky, z plakátů na vás koukají anime postavičky a i přes to všechno se tu žije báječně. Hong Kong má svůj vlastní příjemný a uspěchaný rytmus, který mi dokonale sedí a za tu oběť velké části vlastního soukromí to prostě stojí.