HOME TRAVELLING

Life 24/7

26.2.2018

Varování: následující text obsahuje nadsázku a gramatické chyby.


Paráda. Je půlnoc a mně se po dvou dnech lopotné práce podařilo konečně spočítat první příklad z domácího úkolu, který odevzdávám příští středu. Teď ještě ty další čtyři. Plus článek, který bych měl přečíst a ohodnotit. Na čínštinu jsem od minulého týdne ani nesáhl. No stress, že jo...

Práce, práce, práce

Když jsem tak makal na úkolech a projektech na koleji (na pokoji, v obýváku, dole v hale, nahoře na terase), došlo mi, jak ohromnou sílu Asie má. Tady je fakt hromada lidí, kteří tvrdě makaj, dnem i nocí a dokáží odvést neuvěřitelné množství práce. Já sám se považuju spíš za workoholika, ale v porovnání s některými místními jsem naprostý žabař. Ten kontrast oproti Čechám je do očí bijící, my si většinou oddřeme svoje, vyplníme tabulky, zaklapneme noťas a jdem na pivko, ale tady se jede nonstop. To není pracovní nasazení, je to životní styl. Podezírám je z toho, že tak milují telefony právě proto, že musí pořád neuroticky něco dělat. Najedou na “drajv” neustálé práce, kontinuální produkce a nedokáží s tím přestat ani doma, ani při jídle, ani na rande. Je to šílený a teď si uvědomte, kolik jich tu vlastně doopravdy je. Když vezmete ty milióny makačenků a postavíte je proti nám, můžeme se jít klouzat, že jo?

No, ne tak úplně. Je tu totiž ještě jedna důležitá věc. Po třech týdnech, co jsem strávil v Hong Kongu mě tahle jejich “Asijská pracovní horečka” taky pěkně sešrotovala a najednou ze mě byl permoník, co makal dnem i nocí, snažil se stíhat nesmyslné deadliny a psát nesmyslně komplikované rovnice. Jenže přemíra pracovního nasazení se ve mně naakumulovala a jednu takovou krásnou typickou neděli, když jsem měl dodělat domácí úkol na modelování systémů a jen nad pochopením postupu k prvnímu úkolu jsem strávil šest hodin, to prostě bouchlo a prohlásil jsem “seru na to!” Zabalil jsem si svých pět švestek, sebral pas a mobil, vyrazil na letiště a odletěl jsem do Kambodži. Teda ono to byla spíš jen souhra náhod, že jsem měl už měsíc koupené letenky, ale jakmile jsem vyrazil ze dveří, nevěnoval jsem tomu domácímu úkolu už ani myšlenku.

Knihovna v půl druhé ráno
Obrázek 1. - Knihovna na #HKUST v půl druhé ráno

V Kambodži jsem strávil tři překrásné dny (o kterých ještě napíšu) a nádherně jsem si tam odpočinul. Neřešil jsem úkoly, nechodil jsem na univerzitu, prostě jsem žil v krásné a zajímavé zemi, poznával její taje a hltal život plnými doušky. Byl jsem šťastný. A něco mi tam došlo. Zatímco jsem byl chycený do pasti kolotoče povinností a práce, moje kreativita a fantazie padly na bod mrazu. Nic z toho, co jsem pod stresem a tlakem udělal nemělo zdaleka takovou kvalitu, jako věci, které jsem dělal na začátku mého pobytu plný elánu, naděje a nadšení. To je trochu podivné, začal jsem se po tom pídit a došel jsem k následujícímu závěru. Ačkoliv pocházíme jen z malinké zemičky v Evropě, o které většina lidí nikdy ani neslyšela, naše kreativita, naše genialita a naše zlaté české ručičky, jsou tím nejcennějším, co máme. Protože ačkoliv na každého Čecha připadne asi 100 Číňanů, žádný z nich nedokáže vymyslet tak luxusní ochcávky, vychytávky a triky. Číňanům nalajnujete pravidla a je ani nenapadne, že by vybočovali z řady. Číňani to nezapíchnou v šest a nejdou na pivko s kamarády, ale makaj 24/7 a na nějaké geniální nápady nemají ani pomyšlení. Jenže inovace a kreativita vyžadují čas a zvědavost. To je naše největší zbraň a jen díky tomu si nás ještě Asiaté všechny nepodrobili, ale obdivují nás jako tvůrce a hybatele. Běžte na jedno na Náplavku, skočte si do Stromovky na procházku, stoupněte si na Vyšehrad, protože tahle naše česká pohodička, která je nám vlastní, je unikátní, je skvělá a je jednoduše naší největší zbraní.

Kultura za dvě stě

Když jsem zrovna nešprtal matiku, vyrazili jsme se Shandim a klukama do muzea vědy. Měli tam speciální výstavu o grafenu, ale zklamala mě, protože jsem přirozeně čekal něco na úrovni Národního Technického Muzea a dostal jsem něco na úrovni výstavy Městské knihovny. Tak na zabití trochy času fajn, že jo. Ale narazili jsme tam na věc, která se od našich muzeí velmi liší. U nás jsou muzea většinou sály plné tiché důstojnosti a mlčenlivého obdivování exponentů, občas se nějaká ta expozice vymyká, ale v tomhle muzeu je evidentně interaktivita na prvním místě. Asi se snaží nalákat do muzea mladé lidi a děti, za což jim smekám, ale ve výsledku tohle muzeum působilo spíš jako kouzelná školka, než jako muzeum vědy. Možná tak muzeum vědy pro dorost. Nevadilo mi to, bylo to milé, jen jsem se necítil moc jako v muzeu.

Muzeum vědy
Obrázek 2. - Muzeum vědy plné dětí

Ovšem nejen malí, ale všichni Číňané jsou velmi hraví, tak jsou tu věci jako “osahej si svůj grafen”, “dotkni se obrazovky a uvidíš aplikace grafenu v budoucnosti”, “napiš nám, co si myslíš o grafenu!”, “nakresli grafen!”, “poskládej atomovou strukturu grafenu!”, “mačkej tyhle čudlíky a něco se bude dít!” a podobné vychytávky. Jak říkám, je to moc milé, trochu jiný a možná maličko lepší přístup k prezentování vědy lidem. Pak jsme ještě navštívili sekci se zrcadly a lomem světla, no a to bylo už úplně insane. Namísto v muzeu jsme se ocitli v zrcadlovém bludišti, kde nás to zvětšovalo, natahovalo, obracelo, zdvojovalo, zdeformovalo a dokonce nám zrcadla nechala zmizet polovinu těla. Vedle byl zmíněný lom světla, kde byly laserové paprsky ve vodě, ve vzduchu, přes čočky, RGB spektrum, stíny a hafo dětí. Musím jim přiznat, že expozici staví bytelně, na součástkách je vidět časté používání, ale fungují pořád skvěle, můžete si tu třeba postavit svůj vlastní světelný tunel z trubek, které jsou sice občas poškrábané, světlo ale vedou.

Ze vší té kultury jsme samozřejmě dostali hlad, takže začal quest hledání lokálního bistra za rozumnou cenu, kde by nás neotrávili. Našli jsme něco jako bufet se zahrádkou a číšníkem, který si o sobě evidentně myslel, že je o dost vtipnější, než ve skutečnosti byl. Já jsem si dal obezřetně nudle ve vývaru s knedlíčky, protože ty tu prostě nikde nedělají špatné (jednak to je jednoduché jídlo a druhak je velmi oblíbené), kluci si dali zeleninu se smaženými nudlemi/kuřecím masem a nevypadali moc nadšeně. Po jídle jsem je přemluvil k českému zvyku koupit si v 7-eleven pivka a zajít na břeh posedět, popít a poklábosit. Byl to jeden z nejlepších okamžiků celého týdne. Sluníčko svítilo, pozorovali jsme lodě a pili pivo. Rozhodli jsme se, že zpátky na druhý břeh nepojedeme metrem, ale přívozem. Jezdí tu nespočet lodí z jednoho břehu na druhý, platit se dá, jak jinak než Octopusem, takže není co řešit. Přívoz jsme našli během chvilky a cesta to byla skvělá, i když trvala asi jen 10 minut. Navíc nás přívoz vyplivnul hned doprostřed malého trhu s mořskými plody, takže jsme se mohli obdiivovat všem možným druhům mořských korýšů, škeblí, ryb a podobné havěti.

Pivko na břehu
Obrázek 3. - Pohodička na břehu

Veslování 2.0

V sobotu jsem měl v půl sedmé ráno sraz s kapitánem veslařského týmu na druhém konci města. Ukázal mi loděnici, dali jsme si s týmem rozcvičku a přiřadili mi parťáka na dvojskif. Jmenuje se Jonny a je to milej kluk. Sundali jsme si loď, vybrali vesla, posadili to na vodu a dřív než jsem stačil říct “pět-let-jsem-na-tom-neseděl” už jsme se houpali na vlnách místního zálivu. Bylo to úžasný, veslování je jako jízda na kole a já vesloval šest let, než jsem toho kvůli studiu definitivně nechal. Moje ruce věděly sami co mají dělat, moje nohy se automaticky natahovali pro záběr. Dali jsme si malé rozehřívací cvičení, pak opatrně začali zabírat a dřív než jsem se nadál, svištěli jsme si to na vlnách k moři. Bohužel vzhledem k blízkému ústí moře je nutné to hned za druhým mostem otočit a veslovat proti proudu.

Miluju tenhle sport. Jestli jsem kdy nějaký sport dělal s láskou, je to právě veslování. Stojí to spoustu potu a dřiny, ale jakmile se dostanete na určitou úroveň, svištíte si to po řece, vaše vesla se ani nedotýkají hladiny, jste v dokonalé harmonii a dokonale vyvážení, je to prostě symfonie. Všechny ty vzpomínky se mi vrátily a zdálo se mi, že jen co jsem nasednul do lodi, už zase vystupujeme. Tak jsme uklidili vesla, umyli loď (mají tu docela kvalitní bárky), zanesli ji zpátky do loděnice a nastoupili na trenažéry. Půlhodinka na trenažéru v závodním tempu, to je nějakých 7 kilometrů.

Nebudu lhát, umíral jsem. Zejména zádové svaly, které už jsem dlouho netrénoval (a měl bych!) protestovaly. Když doběhly poslední sekundy, měl jsem na tachoměru průměr 2:06, což je někde na úrovni dorostenecké ligy, ale co už, mám spoustu času na to, abych se zlepšil. Pro srovnání, ti nejlepší z našeho týmu jezdí za 1:50. Mám co dohánět. Nepříjemným vedlejšim efektem bohužel je, že bez mozolů vám na rukou okamžitě naskáčou puchýře, takže příští tři dny jsem neudržel v rukou ani propisku. Ale to časem přejde, vypěstujete si drsnější ruce, pevnější svaly a rychlejší průměr.

Moc jemné ruce
Obrázek 4. - Boj za odolnější pokožku

Epitaf

Zbytek víkendu jsem strávil jako již klasicky nad učebnicemi, rovnicemi a články, ale tentokrát mi nějaký hlásek v zadu v hlavě šeptal, že nedělám úplně dobře, přeci jen jsem sem přijel makat na výzkumu a ne se učit modelovat fyziku. Ostentativně jsem se rozhodl ho ignorovat, protože umět modelovat fyziku je za prvé cool a za druhé jsem občas prostě tvrdohlavý. To byla samozřejmě velká chyba...