HOME TRAVELLING

Victoria Peak

5.3.2018

Varování: následující text obsahuje nadsázku a gramatické chyby.


Tenhle týden se nesl v duchu pořádné spousty kulturních událostí! V úterý grilovačka se studentským spolkem, ve středu “rozkoukej se” párty na koleji, v sobotu kultura v muzeu a ještě k tomu jeden výlet! Jo, nejen prací živ je člověk.

International Cuisine Society

Můj život začal připomínat horskou dráhu. Na univerzitě přitvrdili, takže jsem střídal fáze heroického nasazení s apatickými momenty vyhoření. Not nice. Tenhle pocit rozhození a vykořenění se dá řešit jen jediným možným způsobem, alkoholem. Takže jsem se přirozeně těšil na všechny ty párty, ale bohužel na žádné jsem neměl ani kapku alkoholu. Zdatně jsem to vyrovnával v ostatní večery sedmičkami vína. Na grilovačku jsem se dostal přes studentský spolek International Cuisine Society (ICS), kam jsem se zapsal vlastně náhodou. Tady na HKUST je studentských spolků milión, takže tu vzniká velká nabídka, ale bohužel ze stran studentstva je tu pouze malá poptávka. Nedivím se, mají co dělat, aby zvládli studium a času na skotačení je pak málo. To ve výsledku vede k zuřivému boji o každého účastníka. Nevím, zda jsou v těch spolcích takoví kariéristé, ale první tři týdny tu měli všichni své stánky a málem nebohé kolemjdoucí tahali za límec a nutili je k podpisu pod pohružkou prokletí celé jejich rodiny. Číňani jsou velmi pověrčivý národ.

Takže si tak jednou kráčím po kampusu a z jednoho stánku na mě mává povědomá postava. Po bližším prozkoumání jsem si uvědomil, že jsme se opravdu kdysi potkali na koleji v prádelně, když jsem lovil z bubnu sušičky všechny ponožky, které se mi snažila sežrat a tahle drobná slečna zrovna cpala čerstvou várku špinavého prádla do bubnu pračky. Jmenovala se Zarina. Vypadala tehdy úplně jinak. Dneska už jí netrčely vlasy všemi směry, namísto mikiny na sobě měla přiléhavou blůzu a o ostatních kusech oděvu radši taktně pomlčím. Vesele švitořila a lákala mě do jejich spolku “přátel dobrého jídla”. Za drobný poplatek asi sto dvaceti korun by se mi dostalo priviligovaného členství a chodili by mi pozvánky na každý čaj o páté, který budou pořádat. Spamu už mi na můj nový čínský mail chodilo beztak víc, než jsem stíhal mazat a nějak jsem nedokázal zničit nadějný výraz v jejích hlubokých oříškových očích (jsem měkkej a blbej), tak jsem se upsal. Navíc prý dostanu RedBull a sladkost dle vlastního výběru. RedBull se hodil, protože jsem spal asi pět hodin a čínská sladkost byla klasicky odporná.

Lov na studenty
Obrázek 1. - Lov na potencionální členy

První akce, kterou ICS pořádala, bylo již výše zmíněné grilování, které se navíc konalo na břehu moře (kampus vede od vrcholku úbočí až dolů k moři, kde je mořská laboratoř, atletický stadion, molo a taky místo na grilovací párty). Přišel jsem po evropsku s decentním hodinovým zpožděním, smířený s tím, že mi to všechno už dávno snědli (u nás doma by tomu tak dozajista bylo), ale jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděl horu jídla a skupinu asi 30 lidí, kterak se marně snaží, u třech děr v zemi s roštem napříč, rozpálit oheň. Pobaveně jsem si nalil nealkoholický(!) drink a jal se plnit společenské povinnosti českého diplomatického vyslance mojí alma mater. Konverzace už příjemně plynula, byla tady spousta zajímavých lidí. Například Lucrezie, která pojede s naší partou v dubnu na Bali a má energie za tři, Michaela, který se mnou absolvoval ten děsivý výstup na Lantau v dešti a mlze, a samozřejmě Zariny, která každého nového člena vždy vesele vítala, nabízela mu prakticky grilovací samoobsluhu a dokola se omlouvala za to, že grily ještě nejsou rozpálené. Bylo to fajn a když se nám společnými silami podařilo rozpálit uhlí do jakž takž požadované teploty, vesele jsme grilovali vše, co nám přišlo pod ruku. Maso, slaninu, chleby, brambory, kukuřici, ba i tu brokolici. Nedalo se toho grilovat moc najednou a buď jsme to připalovali, nebo se nám nedařilo to pořádně ugrilovat, ale nakonec se všichni dosyta najedli a postupně odpadávali. Zůstali jsme tam poslední asi v šesti, smáli se, vyprávěli si historky a přemýšleli, komu bude ze syrového masa dřív zle.

BBQ
Obrázek 2. - Grilpárty!

Hned na druhý den večer jsem se cestou z univerzity zastavil na celo-kolejní uvítací párty, kde bylo opět přehršle jídla, tentokráte různých chutí a druhů na zkoušku. Kousek italské kuchyně, kousek indické, kousek thajské (alespoň myslím). Byla tam strašná spousta lidí, konečně jsem poznal Akriti, která tu taky dělá doktorát (biochemie) a zároveň je jedním z “hall tutors”, stejně jako James. Poklábosil jsem s Antonem, Shadim, Ashley a jejím klukem Pacomem (francouz) a pak jsme ještě u nás v bytě na balkóně uspořádali takovou menší párty. Ve čtvrtek jsem se snažil počítat a prokousat se tou hromadou integrálů na modelování dynamických systémů ve smyslu “real life -> matematika”, ale za prvé mi to vůbec nešlo a za druhé jsem musel pořád myslet na to, že bych měl teď spíš makat na disertaci, kvůli které jsem sem přeci přijel. Vyřešil jsem to šalamounsky. Hodil jsem rovnice do nejzaššího a nejtemnějšího kouta pokoje, otevřel jsem notebook a Lonely Planet, který se tu povaluje a začal jsem plánovat výlet.

Ať žije Petřín!

Netrvalo to ani půl hodiny a už jsem měl pět míst, která chci v Hong Kongu navštívit. Taky jsem se ještě jen tak neprošel po městě. Je super prostě jenom křižovat ulice, nasávat atmosféru města a nic neřešit. Rozhodnuto, nejdřív zamířím na Victoria Peak, vede tam lanovka, asi jako na Petřín, to by mohlo být zajímavé. Cestou si vyzvednu tu studentskou Octopus kartu, na kterou už měsíc čekám. Naskočil jsem do MTR a za dvacet minut jsem stál na Admirality station. Tam mi velice mile, ale důrazně vysvětlili, že když je mi víc jak pětadvacet, studentskou Octopus nedostanu, ale prý mi vrátí všechny poplatky, co jsem zaplatil za její vyřízení. Nedá se nic dělat, doma by mi pravděpodobně nedali ani to, tak jsem slušně poděkoval a odkráčel. U východu jsem si koupil knedlíček plněný masovou náplní (oblíbil jsem si je, je to perfektní svačina) a vyrazil do velkoměsta. Bylo to super, všude mrakodrapy, svítilo slunce, na ulicích se míhaly davy lidí, kteří spěchali za svými povinnostmi a já se jen tak ležérně, turisticky procházel mezi nimi. Koupil jsem pár pohledů u kostela a podle turistických značek zamířil ke stanici lanovky. Prošel jsem okolo nějakého divadla nebo co, byla tam hrozná fronta, jak kdyby dávali něco zadarmo. Po pár desítkách metrů mi ale došlo, že jsem stanici evidentně minul a musím se vrátit. Ukázalo se, že to nebyl vchod do divadla, ale fronta na lístky před zastávkou lanovky. Ježkovi oči! Takových lidí. Zařadil jsem se tedy do dlouhého hada a započal svou cestu davem. Na pokladně to brali hezky svižně, takže zhruba za půl hodiny už jsem čekal na soupravu lanovky.

Lanovka
Obrázek 3. - Lanovka

Přijela červená dvoudílná souprava lanovko-tramvaje, do které se po čínském zvyku všichni bez milosti cpali najednou. Volil jsem poněkud střizlivější přístup, šel spíš vzadu a pustil jsem před sebe jednu paní s dítětem, což se setkalo pouze s nechápavými pohledy a rozpačitými úsměvy. Hmm tady zřejmě ještě panují zákony džungle. Uvnitř jsem se pohodlně opřel zády o zábradlí a čekal co se bude dít. Ukázalo se, že jsem si vybral vhodné místo i pozici, protože lanovka se šplhala do kopce místy pod takovým úhlem, že jsem prakticky skoro ležel. Na pravém boku se rozkládal krásný, zkosený výhled na Hongkongské mrakodrapy, po levé straně ubíhala květena. Za necelých dvacet minut nás lanovka přivezla do konečné stanice, která byla propojena rovnou s obchoďákem na Victoria Peak. Asi aby turisti nezapomněli nakoupit trochu toho předraženého harampádí. Krámky tu byly všude na třech patrech okolo, než jste eskalátory vyjeli na úroveň povrchu. Je tu i pár restaurací, kavárny, fast foody a krámky s módou. Probojoval jsem se ven a našel vyhlídku. Byl z ní celkem mizerný výhled, protože od moře táhla mlha a půlka Hong Kongu byla v oparu, ale mě to nevadilo. Užíval jsem si ten pocit, že jsem na ilegálním výletě, naprosto bez pravidel a plánů jsem šmejdil okolo, zjišťoval, kudy vede pěší cesta dolů (měl jsem sice zpáteční jízdenku, ale co kdyby), kde se můžu najíst, kde si můžu sednout na kafe a podobně. Když mě chůze unavila, našel jsem si Burger King, napojil se na wi-fi, pustil si do uší muziku a psal pohledy domů. Vzhledem k tomu, že jsem doma slíbil každému pohled, bylo jich celkem dost a nějakou chvíli mi to zabralo. Když jsem vycházel ven, už se smrákalo, ale mě to táhlo ještě za nějakým dobrodružstvím. Rozhodl jsem se, že když lanovka nevede až na úplný vrchol Victoria Peak, mohl bych tam dojít pěšky. Našel jsem si na Mapy.cz (v mnohém tady fungují překvapivě lépe než Google mapy) hrubou trasu a vydal se vzhůru. Po půlhodince stoupání, pár odbočkách a návratech jsem se opravdu vyšplhal až na plošinu pod oplocenou meteorolgickou stanicí, což byl nejvyšší bod, kam jsem se dokázal dostat. Slunce už zapadlo, ale skrz mraky prosvítal velmi jasný měsíc a celou scenérii halil do přízračného bledého světla. Je to jedno z nejromantičtějších míst, která v Hong Kongu znám a je úplně opuštěné. Spokojený s faktem, že se mi podařilo najít něco zajímavého a krásného jsem zahájil svůj sestup dolů.

Před lanovkou mě opět dohonila nepříjemná a všudypřítomná přelidněnost Hong Kongu v podobě třicetimetrové fronty na zpáteční cestu lanovkou. Už jsem toho měl plné zuby, otočil jsem se na patě, zašel do nejbližší kavárny, obědnal jsem si pořádný hrnek kafe a pohodlně se usadil s čtečkou nad malebným výhledem na noční Hong Kong. Počkám si tu, než ta fronta nezmizí. Nebyl to moc dobrý plán, zrovna tak bych mohl čekat na to, až naprší a uschne (což je v Hong Kongu asi pravděpodobnější). Po hodině a půl strávené s Umbertem Ecem, jsem zjistil, že se fronta prodloužila o dalších deset metrů. Uznal jsem porážku, přestal předstírat, že už půl hodiny nepiju z prázdného kelímku a smutně se zařadil mezi ostatní.

Noční Hong Kong
Obrázek 4. - Tajemný Hong Kong v měsíčním světle

Spirituální intermezzo

Na hedvábné stezce

Zpátky do Hong Kongu, ještě jsem měl zažít dvě velká dobrodružství. V sobotu jsem s vyplazeným jazykem na minutu přesně doběhl do hlavní haly muzea historie, kde pořádala umělecká sekce HKUST exkurzi s průvodcem na téma hedvábné stezky. Když jsem se před 14 dny hlásil, říkal jsem si, že v sobotu stejně nebudu mít co dělat, tak mi výlet prospěje. No, tenhle týden jsem včetně veslařských tréninků strávil asi víc času mimo pracovní stůl, než u něj, ale budiž. Po zklamání z muzea vědy jsem nečekal mnoho, ale prohlídka mě naprosto ohromila. Expozice byla dokonalá a s čínskou precizností dotažená do nejmenších detailů. Využili všechno, stěny jako kulisy, promítačky s virtuálním přeletem nad hedvábnou stezkou, chytře rozmístěné exponáty pro hru světel, takže nad tabulkami s textem chodili stínoví velbloudi(!). Ale ze všeho nejlepší by náš průvodce, který doslova zářil láskou k historii a hezky od začátku do konce provazoval souvislosti svého vyprávění do jednoho ohromného komplexního celku. Spíš než na prohlídce v muzeu jsem si připadal, jako kdyby nám starý pan vypravěč povídal o osudovém příběhu čínského generála. To vše v kontrastu každodenního života na hedvábné stezce, výměny surovin, prodeje čínského hedvábí a jeho využítí až v dálném Řecku pro nejvyšší vládní posty. Prostě nádhera. Když hodinová expozice skončila, ještě další půl hodinu jsem si výstavu procházel a kochal se exponáty, které jsem třeba přeskočil, nebo přes ostatní neviděl. Ono nás sice začínalo deset, ale ten pán byl tak úžasný, že se mu skupinka v průběhu vyprávění rozrostla na třicet lidí.

Prohlídka s průvodcem
Obrázek 5. - Cool čínský průvodce v muzeu

Protože jsem měl černé svědomí a cítil, že je na čase být zodpovědný, věnoval jsem celou neděli úkolům a přípravě na další výukový týden. Pravidelnou akci “přečti článek a napiš posudek” na předmět datové analýzy jsem zvládl už v sobotu večer, takže se boj přesunul na území předmětu modelování systémů. Nějaký triviální bakalářský úkol by pro doktorandského studenta neměl být problém, že jo. První čtyři hodiny jsem bojoval. Další dvě hodiny jsem zoufale studoval fyzikální a elektrické zákony, na které jsem vždycky kašlal (na základce jsem byl evidentně úplný idiot). Poslední čtyři hodiny jsem se to snažil poskládat dohromady, ale bylo to, jako byste stavěli hrad ze sirek a bez lepidla. Ať jsem se snažil sebevíc, pořád jen mám ve fyzice a elektrotechnice řádné mezery. Základy bych dal, ale tohle byla vyšší dívčí, tvorba diferenciálních rovnic popisujících dynamiku systému v čase. Nejde o to, že bych to nezvládl, jde o to, že jsem se snažil za osm hodin dohnat osm let studia z kapku jiného oboru. A tak byly poslední hodiny nedělního večera plné temného a bezbřehého zoufalství. A světlo na konci tunelu nikde...