HOME TRAVELLING

Kambodia

12.3.2018

Varování: následující text obsahuje nadsázku a gramatické chyby.


Seru na to. Ne nadarmo se UST říká univerzta stresu a teroru. Ta látka není těžká. Bohužel mají skvělý systém, jak vás udržet neustále pod tlakem. Dostanete 4-hodinové úkoly na každý týden. Prakticky neděláte nic jiného, než že studujete, píšete eseje a pak chlastáte do bezvědomí.

Welcome to the jungle!

První čtyři týdny jsem to ještě jakž, takž snášel, ale pátý týden jsem si řekl “Dost!”. Kašlu na to. Já jsem tady kvůli výzkumu a kvůli cestování, ne abych tu seděl na koleji a od rána do večera drtil vzorečky a rovnice. Ještě navíc jen pro to, abych dokázal vypočítat tabulkový příklady. Sebral jsem se a odletěl do Kambodži. Prostě to tak vyšlo a já už byl za bodem, kdy bych se kvůli tomu nějak stresoval. Jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Kambodža je krásná. Kambodža je taky ošklivá. Záleží, jak se na ni díváte. Kambodža patří do třicítky nejchudších zemí na světě a vládne tu obrovská korupce. Ve výsledku je to ale ráj pro turisty, protože Ti přináší do země peníze a pracovní příležitosti. Kambodža je levná. Hodně levná. Jako byste všechny ceny doma podělili dvěma. Pivo v hospodě za deset korun? Jasně. Taxíkem přes město za stovku? Ale určitě! Oběd v restauraci za pade? Na každém rohu! Tohle jsou města plná zábavy, džungle skrývající nádherné chrámy a gastronomie za hubičku. Bohužel také dámská společnost za pár stovek, dětská práce a hafo zevláků. Stačí popojít za nablýskané hlavní třídy a narazíte na špínu, šváby, chudobu. Kambodža má dvě tváře.

ulice Kambodži
Obrázek 1. - Typická Kambodžská ulice

Jako turistu vás všude natáhnout, patří to už k samotné podstatě turismu. Ale když vás natáhnou tady, divíte se, jak to proboha mohlo být tak strašně levné. Dám vám příklad. V luxusních restauracích v centru zaplatíte za jídlo od 6 do 10 dolarů. To je průměrně cena naší hotovky, případně minutky. V nejdražším místě, které jsem tu navštívil (Hard Rock Café) dáte za pořádný burger se smaženým sýrem a masem asi 15 dolarů. Patnáct dolarů, to je cena, kterou dáte v Čechách třeba za naprosto obyčejnou mexickou kuchyni. Za městem však zjistíte, že Kambodžská příroda je překrásná a místní pláže jsou jedny z nejvyhledávanějších. Je to prostě ráj na zemi. Pro nás. Za dolar si tu koupíte skoro všechno: banánový shake, dražší pivo, levnější večeři, tričko, nebo třeba cuba libre (když jsou happy hours). Dáte někomu dolar dýško a rozzáří se štěstím.

Křížem krážem Kambodžou v tuk-tuku

O Kambodže jsem si dopředu nic nezjišťoval z jednoho prostého důvodu, nebyl na to čas. Někdy na začátku února jsem prostě na kamarádův popud koupil letenky a odlet mi připomněl až mail od Hong Kong Express airline. Nevěděl jsem do čeho jdu, ale věřil jsem, že známý dobře poradil. On totiž v tu dobu projížděl se svou slečnou celou Asii a Kambodža vyšla jako ideální místo na setkání. Takže jsem v Hong Kongu k ránu přijel na obří mezinárodní letiště, koupil jsem si v mekáči snídani a šel si na pár hodin ustlat do odletové haly. Budíček, nástup do letadla, tři hoďky podřimování a už jsem pod sebou sledoval Kambodžská políčka a prašné cesty. Když jsme ovšem přistáli na letišti v Siem Reap, nečekala nás žádná příletová hala. Hnali nás od letadla vesele po runwayi. Hmm, Kambodža je evidentně někde jinde. Do tváře mě udeřilo nádherných 37°C, což jsem po patnácti stupňovém Hong Kongu vřele uvítal. Imigrační bez problému, výběr dolarů z bankomatu taky v pohodě (nemá smysl vybírat místní měnu), zbývalo jen získat odvoz do hotelu. A tady to začalo být celkem dobrodružné. Měl jsem být ubytovaný dál od centra, v hotelu Indochine D'angkor a bohužel jsem se neobtěžoval si vytisknout mapu. Napíchl jsem se na letištní wi-fi a po mailu vylovil alespoň název místa. V Kambodži jezdí kromě obyčejných taxíků také tuk-tuky, čemuž jsem prostě nedokázal odolat, takže jsem hned jednoho řidiče zastavil a ukazoval mu na displeji název hotelu. Vesele přikyvuje, nasedám a už se jede. Tuk-tuk je prostě boží způsob přepravy. Kochám se po cestě okolím a narůstá ve mě vzrušení. Tři dny pohody a sluníčka! Tohle bude super. Ale po zhruba 20 minutách zastavuje můj řidič na místě, které rozhodně nevypadá jako můj hotel. Spíš jako vrakoviště tuk-tuků. Vystupuje a přivádí nějakého svého známého, který se mě ptá, kam že to mám vlastně namířeno.

Hotel Indochine D'angkor
Obrázek 2. - Cílová destinace

Zpozorním. Už jsem to tady mistrovi říkal, do hotelu Indochine. Mám jim to prý ukázat na mapě v mobilu. Hmm byli by to jednodušší, kdyby tu neměli internet v mobilu z roku 90. Už lehce naštvaný jim na Google mapách vítězoslavně ukazuju místo, které se jmenuje Indochine. Tohle musí být ono. Úsměv, pokývání a jede se. Přemýšlím. Takže ten řidič mě vzal i když vůbec nevěděl, co říkám. To naznačuje něco o místní kultuře. Dojeli jsme před hotel. Bohužel, opět nebyl můj. Tak a dost! Ten chlap mě má snad za úplnýho blbce! Vylezu ven, vrazím mu do ruky 5 dolarů a zamířím do toho hotelu naproti. Tam přece musí vědět z kde se ten můj hotel nachází. Po kratší domluvě mi obsluha volá dalšího tuk-tukáře. Tenhle prý ví, kam má jet. No jen aby. Třikrát se ujišťuju, úsměvy, kývání hlavou. Tak nasedám a jedeme. Po dalších 20 minutách jízdy vyloví řidič tablet, otevře Google mapy a beze slova mi ho podá dozadu. No to už si snad ze mě děláte srandu! Beze spěchu jsem se tedy pohodlně uvelebil na zadním sedadle a pomalu jsem lovil z mailu adresu a na mapách navigaci. Klidně ať si krouží okolo města, stresovat se nehodlám. Shodou okolností jsem ten hotel našel právě, když jsme byli asi 300 metrů od něj. Zjistil jsem ovšem, že hotelů s názvem Indochine je tu asi padesát. Dobře mi tak, to mám za to, že jsem přijel bez mapy. Dal jsem řidiči další 4 dolary a konečně vkročil do bezpečí hotelu. Vybrali jsme si dobře. Personál byl milý, pokoje překrásné a bazén s vodním barem byl prostě top. Nemůžu si stěžovat.

Angkor Wat

Byli jsme tu hodně spokojení. Potkal jsem s mým kamarádem a spolu jsme prošli noční Kambodžou. Našli jsme mexickou restauraci se směšně nízkými cenami a happy hour drinky. Najedli jsme se, opili jsme se, toulali se po ulicích, až jsme skončili u stánku s kebabem. Odtamtud už jsme si radši vzali tuk-tuk. Na druhý den ráno jsme se jeli podívat na chrám Angkor Wat, což je asi nejznámější turistické místo v Siem Reap. Prodávají se tu jednodenní, třídenní a sedmidenní vstupenky. Umím si představit, že bych si klidně koupil tu sedmidenní a procházel chrám každý den křížem, krážem. Nejen, že je celý komplex prostě obří, ale v každém chrámu jsou až neuvěřitelně zachovalé fresky, sochy, sloupy a dokonce i balustrády. Dokážu to přirovnat jen k pyramidám v Mexiku, které jsou asi stejně úchvatné, ale přece jen pokrývají menší oblast. Bohužel jsem na chrám neměl celý týden, takže jsme si všichni koupili jednodenní vstupné za mastných 37 dolarů a hotelový řidič nás přivezl k slavnému Angkor Wat. Do chrámu se sluší chodit se zahalenými koleny a ženy by neměly ukazovat ramena. Museli jsme tedy pro naší jedinou slečnu sehnat něco na sebe. Naneštěstí nás odchytil místní dvanáctiletý vyděrač a zatáhl nás ke stánku jeho matky. Ta s jistotou zkušené handlířky prodala kamarádově slečně jediné tričko za celých 10 dolarů. To je asi desetkrát tolik, co tu normálně stojí. Utěšujeme se tím, že budou mít teď alespoň týden co jíst a nás to nezabije.

Angkor Wat
Obrázek 3. - Angkor Wat

Samotný chrám je jednoduše úžasný. Vybudovaný tak, aby poskytoval stín a terasami proudil jemný vánek, takže si mniši mohou vesele meditovat, nebo hodiny koukat do džungle a neupečou se zaživa. Uprostřed chrámu stojí mohutná věž, z které je vidět na všechny světové strany. Vzhledem k tomu, že Kambodža je víceméně placka, vidíte dost daleko. Jsou zde taky čtyři sochy boha Višnu, před kterými se lidé modlí. Angkor Wat je zajímavý, ale tvoří jen asi třetinu celého chrámového komplexu, dříve vlastně funkčního města. Mezi ostatními chrámy jsou celkem velké vzdálenosti a můžete to sice jet na kole, ale my jsme byli ke konci dne moc rádi za našeho hotelového řidiče. Navíc pro nás zadarmiko vozil pod sedadlem vychlazenou vodu. Bylo takové vedro, že jsme vypili každý snad pět litrů. Druhý chrám byl zajímavý tím, že uvnitř byla funkční modlitební jeskyně, kam už jste museli dokonce i bosí a nad vámi se zvedal vysoký komín, plný netopýrů. Zašel jsem tam zapálit jednu vonnou tyčinku a poprosit o ochranu na cestách a úspěšné zakončení studia. Zatím se zdá, že to funguje. Hned naproti stánku byl vozík s občerstvením. Není nad osvěžující ananasový shake, když do vás praží nemilosrdné slunce. Rozvalili jsme se pohodlně pod stromy a pozorovali opice, jak pobíhají sem a tam a občas něco někde ukradnou. Ráj. Pak jsme se posunuli do poslední lokace, kterou tvoří známý chrámový komplex. Objevil se ve filmu Tomb Raider: Lara Croft a náš řidič mu neřekl jinak, než Tomb Raider temple. Je pravda, že přírodní kombinace rozbořených prastarých struktur, prorostlých mohutnými stromy je překrásná. Koukáte na to a říkáte si, jak proboha asi musí být ten chrám starý, když na něm dokázal vyrůst tak obří strom. Pár set let to zřejmě bude. Kromě stromů jsou tu ještě úchvatné fotografie restaurátorských prací. Vláda se snaží chrám pokud možno něžně restaurovat a z hromady pobořených kamenů poskládat opět chodby, portály a galerie. Výsledek je neuvěřitelný. Ještě tak 50 let a chrám bude jak nový.

Chrám v Kambodži
Obrázek 4. - Kambodžský chrám zarostlý džunglí

Jak jsme se tak procházeli temnými chodbami chrámu a slunnými nádvořími, narazil jsem v jedné modlitební místnosti na takovou starou, vrásčitou babičku. Seděla na zemi a měla před sebou sedm pletených šňůrek, každou jiné barvy. Uchvátila mě překrásná tyrkysově modrá a snažil jsem se gestikulací naznačit, že bych ji rád vlastnil. Vzala ze země jak modrou šňůrku, tak červenou a hleděla na mě. Ta červená se mi zrovna dvakrát k modré nehodila. Zkusil jsem naznačit, že bych byl radši za bílou a babička se jen tajemně usmála a barvy prohodila. Naznačila mi, abych natáhl pravou ruku. Všude okolo byly silně cítit vonné tyčinky. Stařena vzala dvě šňůrky a přísahám bohu, začala zaříkat. Zkřížila mi nad zápěstím obě šňůrky, otočila mi ruku a zvláštním pohybem bleskurychlých rukou je svázala dohromady. Strážný, co stál opodál, se přišoural blíž a vysvětlil mi, že mi babička žehná. Prosí duchy, abych se dostal po smrti do nebe a aby mě do té doby ochraňovali. Omámeně jsem se zadíval na zápěstí. Na stařenině vrásčitém obličeji pohrával šibalský úsměv a oči se jí podivně blýskaly. Vytáhl jsem z kapsy dolar a naznačil, že bych ji rád za její požehnání poskytl malý dar. Přikývla. Vyšel jsem ven na nádvoří a potlačoval radost nad tím nečekaným a překrásným darem. Dvě obyčejné šňůrky, ale pro mě teď skoro cennější, než moje Festiny na levé ruce. Život je zvláštní.

Jídlo, ženy zpěv

Na večer jsem se vydal sám prozkoumat okolí po něčem dobrém. Shodou okolností jsem se zastavil u jedné místní domácí kuchyně/restaurace. Tady mezi tím nedělají moc velký rozdíl. Na hotelu jsme se s kámošem trochu opili Long Island drinky za dva dolary, což mi dodalo odvahy a rozhodl jsem se, že tu dnes povečeřím s místními. Majitelka neuměla slovo anglicky, což mi nezabránilo, abych neukázal na obrázek bagety, sepnul ruce a poprosil. Mile se usmála, tak jak to umí jen Kambodžané a jala se mi připravovat večeři. Bez skrupulí jsem se jí usadil skoro do obýváku k ostatním strávníkům. Na terase bylo moc prašno ze silnice. Za mou odvahu jsem byl odměněn vynikající bagetou s něčím na způsob salámu a, světe div se, kyselými okurkami. Zhltal jsem to, jako bych týden nejedl a opakoval stejný prosící proces, tentokráte s kuřecí polévkou. Nemohl jsem si vybrat lépe. Byl to silný kuřecí vývar, kterého měla vedle plný kotel a nakrájela mi do něj kusy kuřecího masa, včetně trochy vařených jater. Vnitřnosti nejím a játra nesnáším, ale nehodlám tuhle milou dámu urazit, takže jsem si představoval, že jsou to lahodné polévkové knedlíčky. Kuřecí maso i vývar byly vynikající. Dokonce i můj kamarád, který je na jídlo vážně pedant to nadruhý den potvrdil. Najedl jsem se k prasknutí, poručil jsem si ještě banánový shake a spokojeně se rozvalil do židle. Po dopití banánového dezertu jsem se snažil zjistit, kolik že bych za to jídlo měl zaplatit. Chvíli počítala, přemýšlela a pak mi na prstech ukázala tři dolary. Vykulil jsem oči. Dal jsem ji tři dolary, na které mi ještě vrátila v místní měně, tak jsem to otočil a přidal dolar navíc. Zářila štěstím. Třikrát jsem poděkoval, otočil se a odešel. Měl jsem ze sebe dobrý pocit. Nejen, že jsem se úžasně najedl, ale snad jsem i tu milou dámu za její úsilí řádně odměnil. Byl jsem tam na večeři ještě dvakrát. Vždycky když jsem pak procházel kolem, tak mi vesele mávala. Miluju tuhle zemi.

Had na špejli
Obrázek 5. - Had na špejli

Po krátkém odpočinku na hotelu jsme vyrazili na noční párty do města. Tam jsme vyzkoušeli asi deset barů, v každém jsme si dali pár drinků, já jsem si na ulici koupil smaženého hada (chutná jak kuře) a obdivovali jsme se zboží na nočním trhu. Další den jsme zabrousili trochu dál od turistického centra a potkali jsme se s již zmíněnou špínou, nechutně smrdutými kanály, zemědělskými zvířaty na zahradě, bandou islámských domorodců a spoustou dalších ne až tak příjemných věcí. Radši jsme to obrátili na trhy, kde jsme nakoupili suvenýry a učili se trošku smlouvat. Já zase koupil asi patnáct pohledů, zašli jsme si na oběd a pak se rozloučili. Kamarád s přítelkyní zamířili na letiště, já do hotelu. Tam jsem se dal trochu dohromady, naposled vyzkoušel hotelový bazén a vyrazil do města na poslední párty. Vybral jsem si naší oblíbenou mexickou restauraci, kde jsem upíjel jedno pivo za druhým, psal pohledy a přemýšlel nad tím, jak je Kambodža krásná. Jak tu život plyne oproti Hong Kongu pomalu a líně. Byla to strašně příjemná změna. Navíc, počasí bylo ideální. Tenhle výlet se nám opravdu podařil. Zhruba v deset večer se ke mě začali stahovat místní handlíři a nabízeli mi odvoz, levný alkohol a lehký holky. Uznal jsem, že je čas to zabalit. Nazítří ráno jsem se rozloučil s hotelem, personálem i celou Kambodžou a nasedl do letadla zpátky do Hong Kongu. Když jsem ale stoupal po schodech do kabiny, šeptal jsem si sám pro sebe “Jednou... Jednou se sem zase vrátím.”