HOME TRAVELLING

Hong Kong nightlife

19.3.2018

Varování: následující text obsahuje nadsázku a gramatické chyby.


Cole's birthday

Zpátky z Kambodži! Ale hned Cole slavil 20. narozeniny. Vymlouval jsem se na “jet lag”, na pokročilý věk, ale nebylo mi to nic platné, šli jsme pařit... Nejdřív jsme si dali pár skleniček vína na koleji, kde se to zvrhlo v takovou menší ilegální technopárty, takže jsme se radši spakovali a vyrazili do centra. Cesta metrem byla sama o sobě zážitek. Ještě si pamatuju, jaký bordel jsme dělali ve dvaceti my a tihle amíci jsou na chlup stejní. Cole si usmyslel, že půjdeme do luxus baru Ozone, který je na 103. podlaží jedné z dominant Hong Kongu. Ten bar je samozřejmě nechutně drahý, takže bylo celkem vtipné pozorovat tuhle bandu chudých studentů při čtení nápojového lístku. Výhled tam byl ale překrásný. Dopili jsme a přesunuli se před klub Levels. Tam jsme chvíli popíjeli pivo z 7-eleven, klábosili a pak Cole už v řádně podnapilém stavu rozhodl, že se jde do baru Dragon-i. Vstup za 200 HKD je celkem mastná záležitost, ale myslím, že už nám to bylo v tu chvíli všem tak trochu jedno. Dostali jsme se dovnitř, někde cestou se ke mě přidal kluk jménem Michael. Chodil pak za mnou jako ocásek.

business girls
Obrázek 1. - Vtipná cesta metrem

Dragon-i je dle mého o chlup lepší, než Levels. Je to tady menší, vládne tu taková uvolněnější atmosféra a mají tu fakt dobrý drinky. Koupil jsem jeden pro sebe a jeden pro Colea, aby si ty narozky pořádně užil. Dalo by se říct, že už byl úplně na šlupky, ale drink ještě udržel a pít taky dokázal, tak se mi to zdálo celkem v pohodě. To bylo naposledy, co jsem ho viděl. Pak jsem se taky trochu pustil do víru noci a zatančil jsem si s několika milými slečnami. Když jsem se zase dostal k baru, byl u mě už Michael a ptal se, jestli bych pro něj taky nenašel nějakou holku. No můžeme to zkusit. Vyrazili jsme ke skupince turistek, drapnul jsem první z nich a přes rameno k jejím kamarádkám prohodil, že by si taky mohli zatancovat tady s mým kámošem. Po pěti minutách jsem přitančil blíž a Michael tam stál vedle těch holek jako tvrdé Y, zatímco ony sjížděly facebooky a instagramy. Ach jo. Zkusil jsem zopakovat výzvu, ale dostalo se mi jen úsměvu a ubezpečení, že kamarádky jsou zadané. Zabručel jsem něco na způsob, že to jim přece nebrání tancovat, ale už jsem do toho nešťoural. Michael má smolíka.

Jak se večer překlopil do ranních hodin, párty se proměnila a nabrala poněkud línější notu. Za drinky jsem toho už utratil víc než dost a měl bych tedy pomalu mířit domů, ale to se snáz řekne, než udělá. Mé dilema paradoxně vyřešil Michael, který se zčistajasna objevil vedle mě s pořezanou rukou. Tvrdil, že stisknul sklenici tak silně, až praskla. Noo… dobře. Nebudeme se v tom teď šťourat. Vzal jsem ho na toalety k umyvadlu, abychom tu ruku trochu omyli a zjistili rozsah poškození. Nevím, jak k tomu ten blbec přišel, ale na palci měl řeznou ránu tak na tři stehy a na ostatních prstech drobné řezné rány. Bohužel papírové ručníky nestačily a ta ruka pořád krvácela. Skočil jsem na bar, abych se zeptal, jestli mi můžou poskytnout lékarničku. Chlápek po mě ledabyle hodil pár náplastí. Super. Když jsem se vrátil k Michaelovi, našel jsem ho u umyvadla, jak máchá zraněnou rukou nahoru a dolů. Idiot. Krev byla všude. Na zrcadle, na umyvadle, na pisoárech, na fénu na ruce… Zhodnotil jsem situaci, popadl jsem tlustou vrstvu papírových utěrek a okamžitě ho vyvedl z baru. Venku jsem mu dlaň silně omotal utěrkami a vysvětlil mu, že párty skončila a musí si zavolat taxíka zpátky domů. Tvrdil, že na něj nemá. Jasně že ne. Ačkoliv bych si po té zkušenosti s radostí dal další skleničku něčeho tvrdšího, mávnul jsem na nejbližšího taxikáře a vysvětlil mu kam potřebujeme.

Cole in party mode
Obrázek 2. - Cole in party mode

Cestou se mi Michael několikrát omlouval a při páté omluvě už jsem to nevydržel a řekl jsem mu, že je to blbec a že nechápu, jak může přijít k tak stupidnímu zranění a pak ještě rozstříkat krev po celé toaletě. Začal se taky rozčilovat, tak jsem to nechal být. Cesta zpátky nám zabrala tak třičtvrtě hodiny a mezitím Michael zakrvácel všechny ubrousky, co jsme měli. Pak začal krvácet na podlahu a na svoje džíny. Bez milosti jsem mu poradil, aby krvácel radši na džíny, není přeci slušné jen tak taxikáři zaneřádit auto krví. Na koleji jsme okamžitě zamířili na toaletu a opakovala se scéna s rozcákanou krví. Už jsem to ani nekomentoval. Jen jsem se ujistil, že má chlapec dost ubrousků, aby dorazil bezpečně alespoň do svého bytu a vyrazil jsem směrem do postele. Když jsem šel okolo záchoda, slyšel jsem Colea, jak zvrací do mísy. Happy Birthday man.

Postřehy z běžného života

Podařil se mi husarský kousek! Už jsem psal o tom, kterak jsem si zařídil čínský bankovní účet (Bank of China - Hong Kong), ale vzhledem k tomu, že jsem v jednom balení dostal vlastně dva účty (jeden na hongkongské dolary a druhý na světové měny), podařilo se mi převést prachy z Fio účtu europlatbou na můj čínský multi-currency účet! Což je naprosto skvělé, protože v internetovém bankovnictví Bank of China můžu v minutě převést eura na hongkongské dolary (HKD), ty si převést do mobilní aplikace Octopus a skrz tuhle aplikaci si můžu přes NFC čtečku v telefonu dobít svou Octopus card. Celé to trvá asi čtyři dny a pět minut, z toho jeden den jde mezinárodní platba do číny, tři dny se mi přesouvají prachy do aplikace a posledních pět minut si vyžádá dobití Octopus karty. Proč to dělat takhle složitě? No, protože doposud jsem jednoduše vybíral HKD z mého Fio účtu rovnou z bankomatu, což mě stojí nějaký malý poplatek a pak jsem ty prachy vzal a nasypal je do jiného automatu, který mi dobil Octopus kartu. Jsem asi divnej, ale ta nelogičnost přesouvání digitálních peněz do papírové formy a jejich opětovná digitalizace mě neuvěřitelně vytáčela. Proto mě upřímně těší, že jsem na ten systém vyzrál a dokázal ho obejít několika platebními příkazy. Navíc tím asi i trochu ušetřím, protože výběrů z bankomatu jsem za měsíc udělal tak deset (poplatek za výběr okolo 90 Kč), kdežto takhle si prostě pošlu vyšší částku peněz na čínský účet, zaplatím jednorázově dvě stovky a používám čínský účet. Ano, mohl bych si z bankomatu vybrat tlustý balíček bankovek, ty si schovat na koleji pod polštář a postupně z toho žít, ale to je mi tak nějak proti srsti. Mimochodem časem se ukázalo, že tenhle kanál mi ještě zachrání zadek.

Hong Kong
Obrázek 3. - Hong Kong

Tyhle transfery a navazování komunikačních kanálů se samozřejmě neobešly bez typických čínských byrokratických veselostí. Nejprve bylo potřeba autorizovat apku, což vyžadovalo naskenování pasu, pak jsem si musel vytvořit secure heslo a nakonec nechat vše schválit příslušnými autoritami (čekací doba dva dny). Potvrzení přišlo poštou a mailem. Pak bylo potřeba zaktivovat bezpečnostní zařízení, které mi přišlo k čínskému bankovnímu účtu (taky poštou), spolu s “platební” kartou (čekací doba dva dny). V neposlední řadě bylo třeba několikrát vyzkoušet mezinárodní euro platbu, správně zadat údaje o účtu, což se mi podařilo až na třetí pokus a chtělo to trochu komunikace s klientskou podporou na Fio bankce (další dva dny). Přikládám vzor platebního příkazu, třeba to někdy někomu pomůže:

From account
Příjmení, Jméno (č.účtu - CZK)
To Account number BIC code/SWIFT
č. čínského multi-currency účtu BKCHHKHHXXX
Amount Currency
Libovolné EUR
Fee disposition Date
Payer pays all (OUR) Libovolné
Beneficiary Name Beneficiary Street
Jméno vlastníka čínského účtu Adresa vlastníka
Beneficiary City Beneficiary Country
Hong Kong HongKong
Payment title Payment reference 1
852 - Dotace účtů Vaše označení...

O každé příchozí platbě mi přijde od Bank of China dopis. Když přidám i korespondenci s MTR, kteří mě informovali o zpracování a následném zamítnutí student Octopus card, dostal jsem tu za měsíc od čínské administrativy už sedm dopisů. Docela mě to pobavilo. Pak že jsou ekologičtí.

Už několikrát jsem se zmínil, že Hong Kong je přelidněný. Je to tu dost poznat, davy jsou tu na každém kroku, ale nejsou to ty naše rádoby davy, které vás pohltí, ale o ulici dál zase vyplivnou. Kdepak, představte si hezky Staromák, když se blíží celá a turisti čekají na orloj. Tohle je tu na každé frekventovanější ulici, navíc chodníky tu nejsou nejširší (šetří se místem), takže namísto chůze po městě je to spíš plavba davem. Do lepší restaurace potřebujete rezervaci, jinak si nesednete. Všude jsou fronty na úplně všechno. Když přijdete do nějaké menší a levnější jídelny, nezamíříte hned ke stolu, ale nejdřív musíte postávat u dveří, ukázat prsty číšnici, kolik že vás bude stolovat a ona vás pak někam usadí. Může se vám klidně stát, že už k někomu, kdo u stolu sedí a baští. Když si objednáte a dojíte, nečekáte na příchod číšníka, abyste mu zaplatili, ale vezmete si lístek, který vám v průběhu jídla položili na stůl a jdete zaplatit sami. V těch lepších restauracích je to samozřejmě už trochu jinak a platí se od stolu. Dýška se tu nedávají, poplatek za obsluhu je automaticky připočítaný k ceně jídla. Možná proto je tu kvalita obsluhy ve většině středně drahých restaurací děsivě nízká. Obsluhoval jsem anglického krále? Místní číšníci by neobstáli ani v naší nejzaplivanější vesniské čtyřce. Když něco chcete, musíte mávat (což prostě z principu odmítám), nebo se na ně dlouho, upřeně dívat. Pro mě jako Evropana, zvyklého na určitou štábní kulturu je to celkem skličující. Naštěstí jsou místa, kam se rádi vracíte a kde vás obslouží s úsměvem. Bývají to ovšem ty dražší podniky, takže v mém případě se tam nevracím až zas tak často. Nejvíc mě asi pobavilo, když jsme byli se spolubydlícími v jedné lepší pizzerii a když jsme měli platit, rozhodli jsme se rozdělit to rovným dílem a na tácek s účtem naházeli pět kreditek. Pět kusů plastiku namísto bankovek a mincí. Slušnej bizár.

street in Hong Kong
Obrázek 4. - přeplněné ulice

Práce, práce, práce...

Vzhledem k tomu, že jsem si teď válel čtyři dny šunky v Kambodži a pak přes víkend pařil a trénoval, dohnalo mě docela dost práce. Díkybohu jsem dostal přístup do luxusní elektro-mechanické laborky a to 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Začal jsem tam trávit většinu volného času. Studoval jsem modely dynamických systémů (robotické vysavače, autonomní auta, chytré ledničky), MTL specifikace (odporně logické popisy chování zmíněných systémů) a snažil jsem se nějak zformulovat experimenty, které bych tu mohl pouštět. Za tu dobu, co jsem byl pryč se taky nastřádalo dost učiva z ostatních předmětů, takže jsem najednou nevěděl kam dřív skočit.