HOME TRAVELLING

Hong Kong daylife

26.3.2018

Varování: následující text obsahuje nadsázku a gramatické chyby.


Smrdutý přístav

Hong Kong, neboli 香港 (Xiānggǎng) znamená v čínštině “aromatický přístav”, nebo taky “smrdutý přístav”, záleží na úhlu pohledu. Původ jména je opředen spoustou legend a mýtů, je ale velmi pravděpodobné, že Hong Kong získal své jméno podle typického smradu mořských potvor a velkého počtu nemytých těl. Tohle město sice patří mezi ty největší a nejlidnatější metropole na světě, ale místní kultura tenhle trend úplně neodráží. Hong Kong totiž není doslova metropolitní. Je to místo, kudy proudí ohromné množství obchodu a přepravy, to ano. Je to místo mnoha top luxusních podniků, drahých aut a dokonale padnoucích obleků, ale také rybářů na promenádách, špinavých zadních uliček a bister na každém rohu. Zatímco u nás jasně rozpoznáte nablýskané pozlátko centra Prahy od zaplivaného Žižkova (který mám i přes to moc rád), v Hong Kongu se tyhle dva protiklady prolínají na každém rohu. Společně s levnou pracovní silou a celkem vysokými životními náklady tak Hong Kong tvoří absurdní atmosféru, kdy hrstka nejbohatších žije pohádkovým životem, zatímco většina obyvatelstva tvrdě bojuje o každý kousek životního prostoru. Když se tak občas dívám na jejich místní zprávy, nebo pozoruji lidi na ulicích, trochu vidím ČR na počátku 21. století. Má to obrovskou energii, rychle se to vyvíjí, ale ještě pořád si v sobě místní nesou hluboko zakořeněné tradiční hodnoty a není jim úplně vlastní velkoměstský snobismus. Jsou uzavření, silně klanově založení a okolní svět prostě ignorují.

center of Hong Kong
Obrázek 1. - centrum Hong Kongu s vlajkou

Hodně se na tom podílí situace zdejšího realitního trhu. Nájmy jsou v Hong Kongu nesmyslně vysoké, jedny z nejvyšších na světě. Pro ilustraci, rodinný byt si tu lze pronajmout zhruba za 71,000 Kč na měsíc, zatímco v Praze vás takový byt vyjde asi na 30,000 Kč. S takto vyšroubovanými cenami nemají někteří lidé jinou možnost, než bydlet prakticky v krabici. Mladí absolventi můžou rovnou zapomenout na to, že by si našli rozumný podnájem, pokud by jich v bytě nebydlelo osm a nebo do toho šli v rámci manželského páru. Do té doby bydlí často u rodičů, což většinu z nich pěkně deprimuje. Většina lidí se prostě jen snaží vydělat peníze na nájem a na jídlo (které je tu taky pěkně drahé), a proto v Hong Kongu neexistuje něco jako naše posedávání na náplavce s pivem a kytarou. Právě tahle pohoda mi tady strašně chybí. Možnost vyrazit na kole do hospody, do lesa, nebo si jít zaházet do parku frisbee. Hong Kong tyhle volnočasové aktivity nezná, tady existuje pouze železná disciplína a hromada lidí, kteří pořád někam pospíchají.

Ve stresu

A protože i já mám spoustu restů, ponořil jsem se hluboko do skript a studia. Udělal jsem ale jednu obrovskou chybu a podcenil jsem časový plán. Věřil jsem, že dokážu zvládnout veškerou výuku, cestování a do toho ještě výzkum. Kdybych si vybral ty nejlehčí předměty, nebyl by to problém. Ale to já ne, to by byla moc velká nuda, že jo. Tak jsem si vybral ty těžší a zajímavější kurzy. No, zajímavé byly jen do té doby, než jsem z nich měl začít psát testy. Pak už byly jen stresující. Na každý takový kurz se totiž počítá s tím, že strávíte studiem zhruba 4-6 hodin týdně, plus 3 hodiny týdně na přednášky. Dohromady to dá něco okolo 8 hodin týdně na každý kurz. Já jich mám pět, což dohromady dělá 40 hodin práce. To je běžný pracovní úvazek, potud to ještě dává smysl. Navíc k tomu bych rád trochu poznal Hong Kong a okolí. Na cestování jsem si každý týden vyčlenil zhruba 10 hodin. No a teď, týden má 168 hodin, z toho zhruba 50 padne na spánek dalších 21 zabere stravování, plus je potřeba počítat s dalšími 20 hodinami na režijní činnosti, jako je doprava, hygiena, nebo chvíle odpočinku. Dalších 40 si vezmou studijní kurzy, 10 hodin budu cestovat a 11 hodin potřebuju na sport. Z celého týdne mám najednou už jen 16 hodin.

Věda vs. studium

Když děláte doktorát, očekává se od vás, že budete pracovat na disertaci, vyučovat, studovat předměty a číst články. Předměty i výuku jsem zvládl splnit v prvním roce a půl. Schválně jsem si toho tehdy naložil víc, abych se později mohl soustředit na výzkum. Bádání sežere totiž strašná kvanta času. Pídíte se po střípcích informací, ty spojujete v ucelené znalosti a na jejich základě navrhujete experimenty. Výsledky pak porovnáváte, měříte odchylky, píšete vlastní články apod. Všechno to trvá nesnesitelně dlouho, protože každá z těch věcí v sobě skrývá 20 dalších nesmyslů, které musíte udělat, nebo se je musíte naučit a pak je udělat. Tak třeba zajištění technického zázemí, abyste mohli experimenty vůbec spouštět. Člověk by si řekl, že jako softwarový inženýr to mám jednoduché, jenom nainstaluju pár programů a mám hotovo. Taky jsem si to říkal, ale když jsem pak strávil měsíc běháním po fakultách ČVUTu a zjišťováním, kdo by mi tak mohl zadarmo poskytnout licenci do MATLABu, která běžně stojí 80,000 Kč a bez které se prostě neobejdu, pochopil jsem, že se snadno řekne, ale hůř udělá.

Video - typický den na HKUST

Pokud se chcete v rámci věděcké činnosti pohybovat rozumnou rychlostí kupředu, stojí vás to zhruba 8 hodin denně. Včetně sobot a nedělí. To je dohromady tak 56 hodin. Trochu nepříjemné, když mám k dispozici už jen 16 hodin. To znamená, že jsem asi 40 hodin v mínusu a navíc nepočítám s žádnou rezervou. Nemluvě o tom, že práce na doktorátu je činnost silně kreativní a člověk má bohužel jen omezenou kapacitu “kreativního drajvu”, po jehož vyčerpání klesá efektivita práce hodně rychle dolů. Najednou se přistihnete, jak na internetu sjíždíte vtipná videa s koťátky, nebo v mém případě retro gamesplaye. Takže ta pravá magie tkví v tom, namíchat si denní program tak, abych ze sebe dokázal vyždímat co nejvíc kvalitní věděcké činnost, ale zároveň se vyvaroval stavu vyhoření a vyčerpání. S tím mi nevěřitelně pomáhá sport. Je to k nevíře, jak vám hodinka tvrdého veslařského tréninku dokáže vyčistit hlavu. Jen díky sportu a cestování si dokážu udržet alespoň nějaký nadhled. Ten mi v kritických chvílích pomáhá tvrdě makat tam, kde je to potřeba a vykašlat se na to, co zas tak důležité není.

shore at campus at HKUS
Obrázek 2. - na pobřeží se pracuje lépe

Rozděl a panuj

Zpětně mi to teď dává mnohem větší smysl, ale v okamžiku, kdy se na mě sypaly deadliny jeden za druhým, jsem si jen říkal “Fuck! I didn’t see that coming…”. Zvažoval jsem, co s tím udělám a po rozhovoru s mým vedoucím jsem pochopil dvě věci. Buď obětuji veškerý sociální život, cestování, sport a zavřu se v laborce, kde se budu plně soustředit na výzkum a na studium, nebo se vykašlu na všechny zapsané kurzy. Je vám asi jasné, co jsem si vybral. Nikdy jsem moc netoužil po tom, abych s nepříčetným výrazem vykládal všem na potkání, jak měním vesmír. Neměním. Ano, snažím se celou svojí bytostí přispět k tomu, aby inženýři v budoucnu mohli stavět přesnější, lepší a výkonnější letadla, rakety a auta, ale zatím jsem ještě nic nedokázal. Nedělám si iluze. Takže jsem upustil plyn, přestal jsem chodit na přednášky, přestal jsem se snažit dělat všechny úkoly a přestal jsem se stresovat výsledky zkoušek. Získaný čas věnuji práci na disertaci. Když mám možnost a nezabere to dlouho, snažím se pořád úkoly dělat, ale týdenní studijní maratony už nepořádám. Závěrečné projekty jsou na mém seznamu priorit někde vespod. Jediné, čemu věnuji nadstandardní pozornost je čínština, protože mě to vážně baví a jazyky jsou ta nejlepší investice ever.

O to víc mě mrzí, že na začátku místní studijní oddělení nepochopilo můj záměr a nutili mě, abych si nějaké kurzy vůbec zapisoval. Nedá se nic dělat. Priority mám seřazené a ačkoliv je můj časový plán pořád našponovaný na maximum, mám reálnou šanci, že to s vypětím všech sil stihnu. Na konci semestru bych měl v rukou držet koncept prvního článku, který bude obsahovat naměřené vědecké experimenty a (pokud možno) nové vědecké poznatky. Aby se to povedlo, musím pochopit koncept Metric Temporal Logic (MTL) specification, proniknout do logiky Simulink benchmark modelů a naměřit nad nimi nějaké smysluplné verifikační experimenty. Držte mi place.

spring at HKUST
Obrázek 3. - Jaro dorazilo i do kampusu na HKUST

Narozeninová grilovačka

V pátek jsem měl psát svůj první midterm z automobilového inženýrství. Je to asi nejlehčí kurz, který mám zapsaný. Vyučují se v něm základní principy čtyřtaktních motorů, elektrických rozvodů, nasávání vzduchu do motoru, obohacování směsi, atd. Příjemné na tomhle testu byl fakt, že jsem si s sebou mohl vzít šest stran s výpisky, nebo poznámkami (protože jste do nich kvůli časovému limitu stejně nahlíželi jenom zběžně). Rozhodl jsem se, že v rámci časových úspor se na to podívám večer před testem, připravím si výpisky a zbytek snad pořeším na místě. Ve středu večer mě ze studijního a vědeckého šílenství vytrhla milá společenská událost. Shadi slavil narozeniny a rozhodl se grilovat na tom samém místě na pobřeží, kde byla už jedna grilovačka s ICS. Zašel jsem do univerzitního mini-marketu nakoupit nějaké maso a potkal jsem tam Grace, který mířila stejným směrem. Dali jsme se do řeči a společně jsme se shodli, že se nám prostě za boha nedaří vyslovit Shadiho jméno správně. Shadi je sice Švýcar, ale s Izraelskými kořeny, takže výslovnost jeho jména je lehce záludná. Když už jsme byli v tom nakupování, vzal jsem pro oslavence flašku rumu, aby si tu párty taky pořádně užil. Pro sebe jsem koupil celou basu japonského piva Asahi, které jsem si docela oblíbil. Pomalu se tu ze mě stává abstinent, tak se to snažím sem tam nárazově zachránit. Grilování se celkem povedlo, akorát George se předvedl jako typicky nafoukaný, arogantní americký spratek, což mě docela mrzelo, protože do té doby jsem ho měl celkem rád. Na kolej jsme se doplazili někdy ve dvě ráno. Cole se mi na druhý den smál, protože se mi tak pletl jazyk, že jsem nedokázal skládat srozumitelné anglické věty. Ne že bych to s češtinou bylo jiné.

Zbytek týdne jsem strávil střídavě v laborce, v posilovně a na kanálu na skifu. Příští týden by to mělo být o dost zajímavější, protože 30.3. Začínají studijní prázdniny a nás čeká výlet na Bali. Dost se na něj těším!