HOME TRAVELLING

Transit in Malaysia

2.4.2018

Varování: následující text obsahuje nadsázku a gramatické chyby.


Odjezd

Náš výlet na Bali přišel tak akorát. Už jsem poctivě dřel na disertaci a do toho jsem se denně učil čínsky, protože se pomalu blížil druhý test. Volno jsem potřeboval jako sůl. Od 30.3. jsme naštěstí měli týdenní pauzu ve výuce, abychom se poctivě připravili na midtermy, a kde se připravovat lépe než na Bali. Ta myšlenka původně vznikla v hlavě někoho z mých spolubydlících na koleji. Když se přiblížil konec března, spousta lidí jim to odřekla, takže mi nabídli, ať jedu s nimi. Nemusel jsem nic organizovat, stačilo si jen koupit letenku a přispět na ubytování ve společné vile. Vzhledem k mému nabytému programu v posledních dnech to byla vítaná úleva. Přeci jen jsem se po zkušenostech z Kambodži hecnul a cestou na letiště jsem si o Bali alespoň zkusil něco málo najít. Už jsem na Hongkongském mezinárodním letišti párkrát byl, takže dostat se tam byla v podstatě rutina. Nasednout ráno na MTR, přejet celé město a pak si chytit Airport Express. Díky Octopus card, tak si nekupujete měsícní, nebo roční permanentku, ale jízdy se vám strhávají individuálně. Jedna zastávka metrem z koleje k autobusu na univerzitu mě tak vyjde asi na 10 Kč, jedna cesta do loděnice asi na 60 Kč a jen samotná cesta Airport Express vlakem stojí 150 Kč. Jsou to o dost dražší ceny než u nás, protože v Praze si s roční legitkou jezdíte vesele za 10 Kč za den, ale benefitem Hongkongského MTR je fakt, že intervaly mezi vlaky jsou běžně tak 2 minuty, jezdí do jedné do rána a dostanou vás po Hong Kongu úplně všude. Teda kromě místní technické univerzity.

Kuala Lumpur blue building
Obrázek 1. - Architektura v Kuala Lumpuru

První dojmy

Nekoupil jsem si přímou letenku, ale za mnohem levnější peníz jsem sehnal od Air Asia letenku nejprve do Malajsie a za 12 hodin pak na Bali. Byl jsem rád, protože jsem se mohl v mezičase klidně vydat do centra Kuala Lumpuru, trochu si to tam projít, nafotit, dát si jídlo a drink a zase se k ránu vrátit zpátky, abych stihl letadlo. Dokonalý plán, že? Co by se mohlo pokazit... Do Malajsie vás pustí klidně i bez víza a protože cestuju jen s batohem o váze zhruba 7 kilo (naučil jsem se balit prakticky a minimalisticky), nemusím řešit zavazadla. Tedy, ne že by mi Air Asia nějaká zavazadla vůbec dovolila. Problém je v tom, že letiště je od centra Kuala Lumpuru vzdáleno zhruba 60 kilometrů. Ale! Byla zbudována trať pro vlaky “KLIA Ekspress”, které vás za půl hodiny odvezou až do centra. Nemeškal jsem a ještě na letišti v Hong Kongu si koupil jizdenky. Z vlakové zastávky je to pak už jen zhruba 5 km k Petronas Towers, které jsem prostě musel vidět. Říkal jsem si, že svižnou chůzí jsem tam cobydup a ještě si projdu město. Vesele jsem si broukal, zatímco za okny vlaku zapadalo slunce a míhaly se palmy.

Dobrodružné to začalo být hned v prvních ulicích za vlakovým nádražím. Zatímco vlakové nádraží i k němu přilepený obchoďák jsou z 21. století, ulice jsou naopak z doby devadesátek. Špína, krámky, plastové židličky a stoly na ulici a také podivní tmaví lidé, kteří si mě zvědavě prohlíželi. Možná jsem tomu googlení měl dát přeci jen víc času. Mohl jsem si alespoň najít Malajskou vlajku, protože ten měsíček tam zřejmě není jen tak na okrasu. Populaci Malajsie tvoří totiž zhruba 60% muslimů. Na ulici je to samozřejmě dost poznat, obzvlášť když si po ní vykračuje bílý kluk ve světlých, plátěných kalhotách a modré košili. Přidal jsem do kroku. Prošel jsem kolem nějaké mešity, kterou jsem si pokradmu vyfotil a radši rychle upaloval dál. Někam, kde by nebylo tolik cizích očí a pronikavých pohledů. Podařilo se, protože jsem se najednou ocitl na rozblácené a rozkopané cestě u nábřeží nějakého místního toku. Nejen že tu nebyla ani noha, ale chybělo i veřejné osvětlení. “Hele, tohle není moc dobrej signál.”, šeptala mi moje intuice, ale vracet jsem se mezi ty lvy rozhodně nechtěl. Vydal jsem se tedy potemnělým nábřežím. Našlapoval jsem co možná nejtišeji a rychle jsem se blížil ke skupině tří lidí, kteří si o kus dál na něco svítili a pak si to dokonce i fotili. Než jsem se tam ve svém stealth módu doplížil, už byli fuč. Ale dostalo se mi odtamtud spásné vidiny světla na konci tunelu. Zamířil jsem tím směrem a když jsem vstoupil zase zpátky na osvětlenou ulici, zjistil jsem, že jsem právě prošel staveništěm. Aha, takže zkratka. Fakt, že jsem neskončil na dně řeky mi vlil novou krev do žil a já vykročil zhruba směrem kde by asi tak mohly být Petronas Towers.

Petronas Towers
Obrázek 2. - Petronas Towers

Po sto metrech jsem narazil na dvouproudou rychlostní silnici a dalších deset minut mi trvalo, než jsem zase našel normální chodník. Ono to vůbec v Kuala Lumpuru není s těmi chodníky moc slavné. Mizí si, jak se jim zachce a pak se znenadání objevují na druhé straně silnice o notný kus dál. Štěstí mi přálo a budovy začínaly dostávat honosnější tvary. Neklamný znak toho, že se blížím k centru. Cestou se mi podařilo nahlédnout do několika místních jídelen. Naše hygienická stanice by je sice z fleku zavřela, polila benzínem a zapálila, protože tohle už nikdo nikdy nevyčistí, ale zpozoroval jsem ceny jídel. Zhruba okolo 20 Kč. To zní slibně! Pomalu jsem korzoval ulicemi a nezadržitelně se blížil do civilizovanějších míst. Zhruba po hodině další chůze jsem se ocitl evidentně na jedné z hlavních turistických tříd, protože mě už z ulice lákali dovnitř na pivo a vynikající menu. Což o to, pivo bych si dal, ale ceny byly desetkrát vyšší, než v zaplivaných jídelnách. Z toho jsem zhruba odvodil, kolik průměrně stojí místní kuchyně. Ještě chvíli jsem bloudil, ale pak jsem konečně zahlédl oslnivý lesk dvou Kuala Lumpurských věžáků. Zamířil jsem nejprve do KLCC parku, odkud je na věžáky hezky vidět a nacvakal pár fotek. Milým překvapením byla místní fontána, protože zrovna probíhalo jedno z hudebních představení. Skvělá podívaná. Jen mě mrzelo, že nemám víc času, protože celá tahle oblast vypadala hezky a určitě by se tam dalo hodiny courat a objevovat. Možná někdy příště. Kručelo mi v břiše, měl jsem příšerný hlad, takže jsem se pustil do dalšího questu, sehnat jídlo.

Jídlo, ženy zpěv

Obešel jsem věžáky, a vydal se nazdařbůh zhruba směrem zpátky k vlakovému nádraží. Cestou jsem se snažil chytit free wifi a zároveň najít na mapách nějaký otevřený podnik. Blížila se jedenáctá hodina a to pak zbývá leda McDonald’s, což se mi ovšem z duše příčilo. Chtěl jsem ochutnat místní kuchyni, alespoň ždibec. Měl jsem zase štěstí, prošel jsem přímo okolo velké 24/7 jídelny, která nabízela spoustu místních pokrmů, Nápisy v angličtině samozřejmě chyběly, ale to mě ani v nejmenším nezastavilo a začal jsem si u pultu vesele poroučet, co všechno bych chtěl na talíř. Skončil jsem s ohromnou hromadou rýže, dvěma opečenými kuřecími stehny a spoustou zelenino-luštěninové přílohy. Bylo toho spíš na dva talíře. Dostal jsem čip, na který mi objednávku nahráli, ale já neznalý místních poměrů jsem to stejně rovnou zaplatil. Byl jsem totiž z letiště vybavený místní měnou. U stolu jsem si k tomu v nějakém pomatení smyslů poručil horký čaj s mlékem, ale překvapivě to byla ta nejlepší volba. Chutnal mi tak moc, že jsem si rovnou poručil další (ve skutečnosti to asi byla spíš Masala chai). Přidělili mi samozřejmě další čip. Když jsem dojedl, dostal jsem ještě zálusk na to, co si dala rodinka u stolu vedle, tak jsem si přiobjednal. Přinesli mi indické placky naan. Byly taky strašně dobré, tak dobré, že jsem si k nim dal ještě jeden čaj. Když jsem dojedl, pohodlně jsem se rozvalil v židli, poprosil jsem o heslo na wifi a spokojeně jsem sledoval v televizi snad Manchester vs. Arsenal. Bylo mi krásně. Cítil jsem se naprosto šťastný a spokojený. Když jsem se na chatu chlubil naší Bali cestovní skupince, poradila mi Lucrezia, abych navštívil Heli Lounge Bar, že to rozhodně stojí za to. Inu, drink nebo dva bych si dal, proč ne. Zaplatil jsem neuvěřitelných 70 Kč a vyrazil do baru, který byl příhodně jen o tři ulice dál. Dnes mi štěstí přálo.

Heli Lounge Bar
Obrázek 3. - Heli Lounge Bar

Vzhledem k tomu, že se jedná o bar na vrcholu mrakodrapu, chvilku jsem ho hledal. Nakonec jsem se ale u ostrahy doptal a spolu s dvěma dlašími turisty jsme výtahem zamířili do nejvyššího patra. Všichni jsme se na ten bar těšili, já na drink, oni na nějaký výhled, nebo co. Hned u vchodu mě zarazilo, jak fancy podnik to vlastně je. Hosteska nám dala jasně na srozuměnou, že do baru nemůžeme, pokud si nekoupíme lahev šampaňského, nebo alespoň čtyři drinky. To mě dost zarazilo a už jsem se chtěl obrátit a odejít, ale nakonec se to vyjasnilo. Bar tvoří dvě podlaží, jedno je uvnitř věžáku, kde jsou stoly, pohovky a pěkná dekorace a druhé je na střeše, kde byl dřív heliport. Tam nesmí nikdo, kdo tu neutratí dostatečné množství peněz. Nijak jsem netoužil lézt nahoru do větru a koukat po ostatních budovách, takže jsem se rád posadil k malému stolečku a objednal si drink. Brali tu karty, což je v podniku kde prodávají alkohol vždycky špatná zpráva. Zatímco v kapse jsem měl jen omezené množství malajsijských ringgitů, na kartě jsem jich měl… No řekněme že ne až tak omezené množství. Dal jsem si tradičně Cuba Libre a musím říct, tady uměli umíchat drink! Skvěle vyvážený poměr, ani jsem se nenadál a sklenice byla prázdná. Číšník byl veselá kopa, tak jsme se dali do řeči a když jsem si během hodiny objednával svůj čtvrtý drink, zpozorněl i barman a vzal to jako osobní výzvu. Řekl, že mi připraví speciální Cuba Libre. Když míchal ingredience, tak mi vyděšený výraz v očích ostatních číšníků napovídal, že tohle bude silné pití, ale když jsem se poprvé napil, zacloumalo to i se mnou. Tvářil jsem se samozřejmě, jako správný Čech a odolně jsem tvrdil, že tenhle nápoj je pro mě tak akorát. Zasmáli jsme se tomu a můj čísník mi prozradil, že už jsem si koupil dost drinků na to, abych se mohl vydat nahoru na heliport. Opáčil jsem, že mě to tam nijak extra neláká, ale na jeho doporučení jsem vystoupal po schodech. A udělal jsem dobře, protože to byla nádherná podívaná. Noční Kuala Lumpur, osvětlený věžáky, mrakodrapy a uprostřed jako nejjasnější hvězda na černém nebi zářily Petronas Towers. Pomalu jsem upíjel ten smrťák a přemýšlel nad tím, že život je vlastně vážně fajn.

Neočekávaná jízda

Bohužel, nebo právě bohudík jsem se nemohl zdržet o mnoho déle. Poslední noční vlak na letiště odjížděl v jednu ráno a už se blížila půlnoc. Bylo na čase zvednout kotvy. Rozloučil jsem se s celým personálem, slíbil jsem jim, že se u nich zase zastavím na cestě zpátky do Hong Kongu (což se nestalo) a odešel jsem k výtahu. Měl jsem v plánu mávnout na první taxík a nechat se odvézt hezky až na nádraží. Pěkně rychle a jednoduše. Co by se mohlo pokazit, že? Mával jsem sice usilovně, ale buďto měli všichni taxikáři plné ruce práce, nebo mě prostě okázale ignorovali. Nakonec mi zastavilo bílé BMW a řidič se mě dobrou angličtinou ptal, kam se potřebuju dostat. Vysvětlil jsem mu, že na nádraží, protože musím na letiště a on na to, že mě tam hodí. Super, to je ale strašně hodnej pán. Jo, občas vlastní blbostí překvapím i sám sebe. Tak jsme vyrazili a cestou jsem se ptal na Kuala Lumpur, jak je to tady s pracovními místy, jaká je životní úroveň a jaké jsou problémy místních lidí. Po zhruba deseti minutách hovoru ovšem řidič namísto doleva, kde jsem tak nějak tušil silnici směr nádraží, zabočil doprava. Vytáhl jsem mobil a jal se hledat správnou cestu na vlakové nádraží, což chlápek samozřejmě zpozoroval a začal mě přesvědčovat o tom, že cestu hledat nemusím, Kuala Lumpur dokonale zná. Opáčil jsem, že když ho tak dobře zná, proč tedy nezahnul doleva, kde byl sjezd na správnou silnici. Tvrdil, že tohle je lepší cesta, ale já jsem o tom začal vážně pochybovat a vzbudilo to mou ostražitost. Najednou se tón hovoru zásadně změnil a řidič mi začal vysvětlovat, jak mi to sluší a že jsem fakt hezky oblečený. Podíval jsem se svoje propocené a zaprášené šaty a poprosil jsem ho, aby mi tady zastavil, že si vystoupím a radši si chytím taxíka. Začal se vymlouvat, že mě tam přece zaveze, když mi to slíbil a opravdu odbočil správným směrem, který ukazovala navigace v mém mobilu.

Cheers in Kuala Lumpur
Obrázek 4. - To mi ještě bylo do smíchu

Chvíli bylo ticho, pak ale zničehonic přistála jeho ruka na mém pravém stehně a ten slizák mi začal vysvětlovat, že jsem fakticky strašně hezkej. Docela mě tím překvapil, takže jsem jeho ruku odstrčil a slušně mu vysvětlil, že děkuju za zájem, ale má smůlu, protože já jsem heterosexuál. Důrazně jsem ho požádal, ať zastaví na krajnici. Začal se omlouvat, že na téhle silnici nemůže zastavit a chmátnul znovu po mé pravé noze, ovšem mířil už mnohem výš. To už mě definitivně nasral, začal jsem na něj řvát, co si to dovoluje, takhle se mě snažit ochmatávat, že jsem mu jasně vysvětlil, že tady mu pšenka nepokvete a že mi slíbil, že mě odveze na nádraží, přitom mi tady chce přeblafnout péro. Přikrčil se a začal se omlouvat, ale já na něj řval dál, posilněný alkoholem a nevysvětlitelnou odvahou, že je to od něj sprostý a podlý někoho nabrat a pak zneužívat toho, že řídí, takže ať tady hezky kouká odbočit doleva a jede podle směrovek na letiště. Kouknul jsem na hodinky a moc času už mi nezbývalo. Naštěstí se na silnici už objevily ukazatele k nádraží a nebylo možné si tu cestu splést, tak jsem začal svého únosce pevným hlasem dirigovat, kam má právě odbočit a chlap z toho byl tak zmatený, že se i podle mých špatných pokynů zařadil na čekací parkoviště pro taxíky. Pak mi vysvětlil, že nádraží je na druhé straně a že se tam dá dojet tady tou odbočkou, což se naštěstí povedlo. U nádraží stálo pár policejních vozů a kontrolovali dopravu. To mi opět o trochu zvedlo sebevědomí, takže jsem se nechal odvézt hezky před vstupní bránu a napůl huby svému řidiči ironicky poděkoval. Ještě měl tu drzost ptát se, jestli bychom se někdy v budoucnu mohli vidět. Má prý rád i "straight guys". Oznámil jsem mu, že doufám, že už ho do smrti neuvidím, prásknul jsem dveřmi a odkráčel do vlakové haly. Pět minut před odjezdem jsem prošel turniketem a chytil poslední noční vlak zpátky na letiště. Jasně, co by se asi tak mohlo pokazit…

V odletové hale jsem se schoulil na pár laviček u USB nabíječky, batoh jsem si dal pod hlavu a na těch několik hodin usnul vyčerpaným spánkem. Až mě telefon probudí, nastoupím do letadla na Bali a pak už nic nebude bránit tomu, abych si užíval toho pověstného ráje na zemi.

Alespoň doufám.

Wanna buy me a cup of coffee?

Made by Tomáš Apeltauer © 2018. Powered by HTML5, w3.css, PHP5 and Nette