HOME TRAVELLING

Vacation in Bali

9.4.2018

Varování: následující text obsahuje nadsázku a gramatické chyby.


Let a přílet na Bali už byl podstatně příjemnější, než když jsem dorazil do Malajsie. Na letišti jsem potkal tři kluky z celé naší party cestovatelů a zatímco jsme stáli frontu na turistická víza, četl jsem jim nahlas střípky z moderní historie Bali. Ta zní zhruba takhle: Přijeli Holanďané, nakopali místním zadky a zabrali si ostrov pro sebe. Pak přijeli Japonci, vyhnali Nizozemce, trochu pro formu nakopali místnímu obyvatelstvu zadky a zabrali ostrov pro sebe. Když Japonci kapitulovali, Bali se neradovalo dlouho, protože se objevili staří známí Holanďané a co myslíte, že udělali? Zas nakopali Balijcům zadky… Nechyběly ani takové pikantnosti jako masakrování tisíců lidí. Žít na Bali musela být docela fuška. Ale on to není žádný med ani dnes.

Ať je to jak chce, v současnosti má Bali reputaci “ráje na zemi”. Překrásné země, plné luxusních pláží, malebných rýžových políček a mystické orientální kultury. Nemohl jsem se dočkat až všechny ty krásy uvidím na vlastní oči. Úředníkovi na imigračním jsem vesele podával pas a nonšalantně prohodil: “Nebojte, já nejsem z Nizozemí”. Nesetkalo se to s úspěchem. Asi to chce dalších pár desítek let. Úředník mi otráveně orazítkoval náhodnou stránku v pase a stal jsem se oficiálním turistou na Bali. A začalo to jít od desíti k pěti. Začátek byl ještě úsměvný. Podařilo se mi ztratit celou naší výletnickou skupinu, která se už tou dobou stihla přeskupit u výdejního pásu se zavazadly. Chtělo to trochu nahánění, ale nakonec jsme se našli. Pak se nám dokonce podařilo najít i náš odvoz, chlápek mával cedulí hned u východu, ale trochu se ztrácel mezi stovkou dalších řidičů. Pronajali jsme si společně celou vilu, takže bychom měli mít dost soukromí, vlastní bazén, ledničku, kuchyň a televizi. K tomu ještě několik místností. Všechno přes Airbnb, takže cena byla luxusní. Náš přivolával ještě jedno auto, čehož jsme s Noahem bleskurychle využili a pustili se do testování místních piv. Zatáhl jsem to s tím, že to pak Noah otočí a pozve zase na pivo mě. Špatná volba. Tihle moji mladí američtí přátelé totiž smrdí korunou a pak taky vůbec neznají tu naší mentalitu “já platím další rundu”. Když vám dluží prachy, nevrátí je, dokud se sami nepřipomenete, nebo si na to nějakým zázrakem náhodou nevzpomenou.

Den 01 - Nadšení

Obě auta nás odvezla až přímo před “vilu”, která byla samozřejmě mnohem ošuňtěnější a obyčejnější, než jak působila na fotkách. Ale s tím se tak nějak počítá. Ale pěkně hnusný podraz byl, žádat prachy za odvoz z letiště, který je na webu nabízený jako benefit zadarmo. Inu přivřeli jsme nad tím oko, koneckonců ten bazén vážně vypadal hezky. Kluci si s vervou asijských tygrů zabrali pokoje dřív, než jsem se stačil otočit, takže na mě připadl zatím ten největší s manželskou postelí. Po prokalené noci v Malajsii to vřele uvítám. Háček je v tom, že mi nebude patřit dlouho. Vyrazili jsme do města, prozkoumat okolí. Na každém kroku jsme narazili na chrám, Balijci jezdili po ulicích jak šílení a všude byla neskutečná spousta odpadků. Trochu mě to zarazilo. Tohle že je ten pověstný ráj na zemi? Mohla za to nešťastná volba lokace. Naše vila se nacházela ve čtvrti Kuta, v hlavním městě Denpasaru. Je to zaručeně ta nejodpornější, nejfrekventovanější a nejhorší čtvrť na celém Bali. Naše smůla a moje blbost, že jsem se pořádně nepodíval, když to rezervovali. Prošli jsme se až k pláži, což trvá zhruba tak 20 minut. Moc jsme toho z ní neviděli, protože slunce už zapadalo, ale vypadala lákavě.

villa
Obrázek 1. - Náš party space

Co mě ale opravdu štvalo byla nerozhodnost celé naší skupiny. Všichni jsme měli hlad, takže se rozhodlo, že půjdeme někam na jídlo. Ale jakmile nemají tihle šašci v ruce TripAdvisor, nebo Foursquare, jsou úplně beznadějný. Nejdřív se shodli, že chtějí rybu, pak se půlce z nich nelíbilo, že by měli jíst u zašpiněného butiku na pláži, tak se nakonec rozhodlo, že si dáme pizzu. Jenže to už někdo prohlásil, že by stačila jen italská kuchyně… Být to na mě, namátkou vyberu první podnik kde prodávají něco k jídlu. Když mi tam nehrozí otrava salmonelou a podávají místní jídla, jsem vždycky radši. Nakonec vybírali, až přebrali. Skončili jsme v luxusnější hotelové restauraci s vyššími cenami (což se spíš než podle menu dalo poznat podle jejich protažených ksichtů), ale příjemnou atmosférou. Ukázalo se, že to byla dobrá volba. Jídlo bylo fajn, ale hlavně jsme měli střechu nad hlavou, když přišla tropická bouřka. Byl to vydařený lijavec. Všude okolo nás padaly provazce deště, zatímco mi jsme usrkávali koktejly. Jak rychle bouře přišla, tak se zase vytratila. Toho dne neměl nikdo z mých kumpánů náladu jít nikam na večeři, tak jsem vyrazil ven na vlastní pěst. Cestou jsem musel neustále odmítat nabídky odvozu, koupě suvenýrů a zážitkových výletů. Měl jsem kliku a hned o pár ulic dál jsem narazil na super bistro s terasou. Prodávali tu luxusní sendviče za mnohem rozumnější ceny. Rovnou jsem si tam objednal dva. Jídlo na Bali mě příjemně překvapilo. V drtivé většině je chuťově vynikající, je levné a dá se obstarat na každém rohu. Podobně jako alkohol, a proto jsem si zpátky k bazénu nesl celou igelitku plechovek piva. Jsem přeci na dovolený.

Den 02 - Hořkosladká příchuť Bali

Na druhý den jsme si pěkně přispali, ale v poledne nás vyhnal hlad a teploty okolo 30 stupňů. Posbírali jsme se a vyrazili na pláž. Tam jsme strávili celý den. Všichni jsme se těšili, že si parádně odpočineme, ale o to větší byla naše zklamání. Pláž Double Six totiž vůbec nebyla krásně žlutá, ale odporně, tmavě hnědá a moře bylo ocelově šedé. Navíc bylo zataženo, takže jsme mohli zapomenou na nějaké azuro s koktejlem v ruce. I tak bylo ale teplo a většina z nás se rozhodla jít do vody. To byla ta největší chyba. Zhruba tak třicet metrů od břehu je moře celkem fajn. Není studené, vlny jsou tak akorát na blbnutí, ale nejsou ještě moc nebezpečné. Taky tam skoro nikdo není. Jenže u břehu je to katastrofa. Moře je plné odpadků, plastů a kdovíjakých nechutností. Zahlédl jsem plavat okolo použité pleny a to vám fakt náladu nezvedne. Celá ta pláž je prostě příšerně znečištěná, všude se povaluje nějaký bordel a nemůžete si v klidu zaplavat, aniž by se vám na nos nenalepilo pár plastových obalů od tyčinek. Hnus. Znechuceně jsem z toho moře zase vypochodoval a smutně vzpomínal na nádherné pláže v Kostarickém Pacifiku, nebo v hotelu Marty Myra village v Turecku. Nechápu, jak za tímhle může někdo cestovat přes půl světa.

double six beach
Obrázek 2. - Pláž Double Six

Ačkoliv do moře se mi už vůbec nechtělo, pláž přeci jenom nabízí spoustu dalších aktivit. Popadl jsem první klacek, který mi přišel pod ruku a před našimi lehátky jsem začal do uhlazeného písku kreslit půldorys středověkého hradu. Amíci na mě koukali s otevřenou pusou, protože je by asi nikdy v životě nenapadlo, že se dá na pláži dělat taky něco jiného, než jen fotit selfiečka a ráchat se v moři. Chvíli nevěřícně zírali na to, jak vlastníma rukama vykopávám hromady písku a vrším z nich první obranou věž, ale dvě holky se ke mě nakonec přeci jen s dětinskou radostí přidaly. Rozdělil jsem úkoly, naplánoval stavbu a zhruba jsem jim popsal, jak by měl hrad vypadat. Pár hodin nás to celkem bavilo a mně se podařilo postavit docela pěknou obranou baštu. Našel jsem si ještě kus plechovky (stačilo se rozhlédnout) a s tímhle nástrojem jsem vymodeloval symetrické hradby. Holkám už se dařilo o něco hůř. Asi jako malé tolik netrénovaly. Možná, že netrénovaly vůbec. I přes to jejich konstrukce jakžtakž vzdáleně připomínala Trosky. Večer jsme se stavili na jídle v restauraci Extrablatt German. Konečně jsem po dlouhé době zase ochutnal trochu evropské kuchyně. Německé pivo bylo příjemným bonusem navíc.

K tomu jsme se stali svědky podivné události. Jeden dredatý chlápek na baru začal zničehonic řvát na celé kolo, vytáhl z kapsy nůž a rozháněl se jím. Asi mu nechutnalo. Majitelka si z nože vůbec nic nedělala, přišla až k němu a rázně mu začala vysvětlovat ať se uklidní. Jménem podniku se mu omluvila za špatnou objednávku a minutu na to už dredaře táhl nějaký jeho kamarád pryč z podniku. Fakt bizár. Cestou z restaurace nám zase místní nabízeli všechno možné. Jsou pěkně otravní. Vzhledem k tomu, že naše skupinka celou dobu projevovala absolutní nedostatek rozhodnosti a pořád jsme neměli program na následující den, rozhodl jsem se to vzít do vlastních rukou. Už mě unavovalo pořád zůstávát na jednom místě, a tak jsem si domluvil vypůjčení skútru. Sice nemám mezinárodní řidičák (což je v Asii velká chyba), ale když mě chytí policie, zkusím se z toho nějak vylhat. Mám alespoň ten český. Bohužel k mé smůle dorazily další účastnice zájezdu. Ve vile nás teď bylo víc, než jsme měli postelí. Byla tu jedna matrace, která se dala někam položit jako provizorní přistýlka. Ovšem vzhledem k jejím rozměrům jsem ji mohl dát jen buď do kuchyně, nebo k bazénu. Uvolnil jsem tedy holkám svůj pokoj, nechotně jsem se rozloučil s měkkou, manželskou postelí a přestěhoval se do altánku v zahradě.

Den 03 - Vystřízlivění

Následující dopoledne opravdu přijel postarší Indonésan, opsal si moje číslo pasu, vzal si prachy, strčil mi do ruky helmu a odjel. Za stovku na den jsem měl teď vlastní dopravní prostředek! Můžu jezdit, kam se mi zlíbí. Pocítil jsem narůstající vzrušení. Na Youtube jsem rychle vylovil návod, jak že se to vlastně na skútru jezdí. V patnácti jsem samozřejmě mnohokrát jezdil okolo chalupy na pionýrovi, takže na motorce jezdit umím. Jenže skútr, to je trochu jiná motorka. Nikde jsem nenašel řazení a startér byl na klíč. Se startováním mi nakonec musela pomoct sestra majitele (je třeba u toho držet brzdu), ale pak jsem nadšeně vyrazil. Nejdřív opatrně a jen po zapadlých uličkách okolo. Když jsem se trošku otrkal, vrhl jsem se přímo po hlavě do Balijského provozu. Byl to úžasný zážitek. Nikde žádná pravidla, minimum dopravního značení a silnice plné rušného provozu. Trochu jsem jezdil po městě a seznamoval jsem se s tím, jak se na Bali řídí. Vlevo. To je asi největší potíž, odolat a nevjet náhodou do protisměru. Jinak je to celkem v pohodě, je nutné umět improvizovat, pořádně se dívat okolo sebe a nikam se moc nehnat. Dojel jsem si na benzínku natankovat (chvíli jsem hledal nádrž) a začal jsem si plánovat výlet. Chtěl jsem se pořádně projet a co nejrychleji vypadnout z města. Řekl jsem si, že dojedu až do 20 kilometrů vzdáleného Tanah Lot. Třeba tam bude hezká pláž. Dostat se ven z města nebylo až tak jednoduché, protože na Bali je prostě jen jediná hlavní cesta, která je samozřejmě celá ucpaná. Přesně proto se vyplatí mít skútr. Můžete kličkovat mezi auty, proplétat se dopravou jako had a zastaví vás leda tak semafor. Balijci se toho vážně nebojí a když se auto nedá objet po silnici, jednoduše to vezmou po chodníku. Po pár hodinách jsem se to naučil taky. Ušetří to dost času.

scooter
Obrázek 3. - Já a můj věrný oř

Nezapomenu na ten překrásný pocit, když jsem se dostal na venkov a projížděl jsem mezi políčky s rýží, malými vesničkami a teplý vítr mi ovíval obličej. Bylo to nádherné. Můj naprosto nejlepší zážitek z Bali. Dokonalá svoboda, cesta někam do neznáma a příslib nadcházejícího dobrodružství. Chytře jsem si stáhnul Mapy.cz do mobilu a používal jsem offline navigaci. Fungovala překvapivě dobře. Mobil jsem měl opřený v přihrádce pod řidítky, abych viděl na displej a nemusel pořád zastavovat a kontrolovat cestu. Když jsem dorazil do Tanah Lot, musel jsem nejprve zaplatit vstup a parkovné. Na místní poměr to byla celkem vysoká částka, tak jsem si zvědavě říkal, co je na tomhle místě asi tak zajímavé. Skútr jsem nechal na parkovišti a vydal jsem se hledat něco k jídlu. Narazil jsem na hezkou restauraci The Ocean. Poručil jsem si místní krmi (samozřejmě s rýží), dal si banánový shake a koukal jsem se z terasy na moře. Po obědě jsem se pustil do prozkoumávání okolí. Na útesu nad mořem tu stojí posvátný chrám, pod ním se tříští příboj o skálu a o kousek vedle je překrásná malá, černá pláž. Bohužel, na pláž se nesmí (bůhví jestli taky není svatá), ale panorama je to hezké.

Koupil jsem si kokos, procházel se po kamenné cestičce nad útesy a bylo mi fajn. Pomalu jsem prošel okolo pěti dalších chrámů a veden davem jsem došel až dolů k moři, kde stála před skálou fronta lidí. Zvědavě jsem zkoumal, co se to tu děje. Dozvěděl jsem se, že se nacházím u posvátného pramene. Mniši tu lidem jednomu po druhém žehnali, kropili je svatou vodou a na čelo jim lepili rýži. Chvíli jsem zvažoval, že se taky nechám požehnat, ale pak jsem to zavrhl. S mojí démonickou povahou a ateisticky-pragmatickým přístupem k životu by mě svatá voda nespíš popálila. Bohužel, bez požehnání jsem se ale nesměl ani jít podívat na kus posvátného šutru, který se nacházel na vrcholku schodiště. Pokrčil jsem rameny a coural se dál po pobřeží. Scenérie se postupně měnila. Chvíli jsem koukal na panenskou přírodu a za dalším ohybem jsem se prodíral naplaveným haraburdím. Dokonce jsem minul i pořádnou kupu odpadků. Tahle skládka mě tak znechutila, že jsem se rozhodl to zabalit. Dopil jsem kokos, nahodil skútr a odsvištěl jsem zpět k hlavnímu městu.

Ve vile jsem se ovšem nesetkal se zbytkem zájezdu, tak jsem obrátil skútr k pláži a chvíli jsem zevlil na písku. Z okolních barů mi k tomu hráli nejnovější pecky. Přišla mi zpráva od Ashley, že se vydaly na večeři do vegetariánské restaurace In the Raw. Konečně něco zajímavého! Nasedl jsem na svého motorového oře, nažhavil jsem navigaci a vyrazil. Bohužel restaurace byla vzdálená 12 km a slunce už začínalo zapadat. Jezdit po Bali na skútru ve dne je docela sranda, ale v noci už to taková zábava není. Navíc mi mobil zahlásil, že baterie je téměř vybitá, což mi na klidu nepřidalo. Zkusmo jsem využil navigaci Google maps, ale poté co jsem skončil na dvorku jedné hodně překvapené rodiny, jsem radši zase přesedlal zpět na Mapy.cz. Když jsem dorazil na místo, dalších deset minut jsem restauraci hledal, protože na Bali vypadají všechny restaurace úplně stejně. S posledním procentem baterky se mi podařilo najít kýžený podnik. Ovšem holky tam nebyly. Asi už stihly povečeřet a odešly. Stál jsem tam s vybitým mobilem, v neznámém prostředí a zvažoval svoje možnosti. Rozhodl jsem se tu restauraci beztak vyzkoušet. Zapadl jsem dovnitř, poprosil o menu a nabíječku na telefon. Pravda, co nemůžu Balijcům upřít je ochota pomoct. Servírka mi bez řečí podala vlastní nabíječku, kterou jsem strčil do nejbližší zásuvky a utěšeně sledoval, jak na displeji přibývají procenta baterie. Objednal jsem si polévku, tortily a ovocný koktejl. Bohužel řídím, takže alkohol nebude. Vybral jsem si dobře. Jídlo bylo dražší, ale chuťově fantastické. Zhltal jsem polévku a po tortilách se jen zaprášilo. Spokojeně jsem se rozvalil na pohodlném křesle, listoval jsem si v surfařském katalogu a říkal si, že Bali není zas tak špatná země.

bali shore
Obrázek 4. - Zaručeně posvátné pobřeží

Noční dobrodružství

Vystřízlivění přišlo záhy. Když jsem dostatečně nabil telefon, zaplatil jsem, přihodil dýško a rozloučil se. Cestou zpátky jsem měl samozřejmě puštěnou navigaci, mobil hezky v přihrádce, podepřený peněženkou, abych viděl na displej. Na silnicích už jsem se cítil jako doma, vesele jsem si předjižděl, troubil a vůbec napodoboval místní motoristické zvyky. Evidentně jsem byl až moc drzý, protože při průjezdu méně frekventovanou a neosvětlenou čtvrtí se to stalo. Zničeho nic mě začal předjíždět chlap na skútru a během toho, jakoby mimochodem, hrábnul do mé přihrádky a sebral mi mobil i s navigací. Pak na to šlápnul. Dvě vteřiny jsem zůstal jako opařený a náhle se ve mně vzedmula vlna vzteku. Ohulil jsem to, co se dalo a dal se do zběsilého pronásledování. Minutu jsem se mu držel na dohled, kličkovali jsme poloprázdnými ulicemi v závratné rychlosti. Když první vlna rozzuření opadla, přihlásil se zase o slovo rozum. A co uděláš, jestli ho chytíš? Shodíš ho z motorky, nasadíš mu pouta a předvedeš ho před tvář spravedlnosti? Tohle není Kobra 11, klidně Tě může vést do pasti! Jakmile mi ta myšlenka probleskla hlavou, věděl jsem, že svůj mobil už nikdy neuvidím. Pustil jsem plyn, přibrzdil jsem na krajnici a smutně se díval, jak moje oblíbená Motorola Moto G+ mizí ve tmě. Alespoň, že to nebyl iPhone. Otočil jsem motorku a vydal se zpátky do vily. Cestou mě napadaly samé chmurné myšlenky, střídavě se sprostými nadávkami na povahu vychcaných Balijců.

Chvíli mě to drželo, než jsem si uvědomil, že bez navigace bude návrat zpátky asi trochu problém. Kdyby byl den, snadno bych se podle výraznějších orientačních bodů zorientoval. Jenže byla tma jak v pytli a já byl rád, že jsem konečně na hlavní třídě, osvětlené a snad trochu víc bezpečné. Najednou jsem všude okolo sebe viděl namísto usměvavých lidí samé zloděje, vrahy a násilníky. Moje důvěra v místní složky bezpečnosti pořádně utrpěla. Držel jsem se hlavní ulice tak dlouho, jak to jen šlo a doufal, že vyhmátnu tu správnou odbočku. Bohužel, po chvíli jsem si musel přiznat, že jsem vilu beznadějně přejel. Začal jsem tak trochu zmatkovat a zabočil do vedlejší uličky do protisměru, čímž jsem na sebe strhl zbytečnou pozornost. Jako by nestačilo, že jsem o dvě hlavy vyšší a pořád o dost světlejší než místní. Kdyby mě teď chytla policie, mohl bych mít další malér kvůli absenci mezinárodního řidičáku. Zase by mě možná nasměrovali… Zastavil jsem u prvního hotelu, který vyhlížel luxusně a poprosil jsem hlídače parkoviště, aby mi ukázal Google maps. Snažil jsem se nějak zorientovat a zjistit, kam bych měl vlastně jet. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem našel zhruba správný směr. Poděkoval jsem a vyrazil. V duchu jsem počítal odbočky, abych se opravdu správně trefil. Naneštěstí, krátkodobá paměť nikdy nebyla moje silná stránka, takže jsem zase zabloudil. Prosby a nasměrování přes Google maps se opakovaly ještě třikrát, než jsem začal poznávat okolí a dostal jsem se do bezpečí vily.

Celá ta událost mi kompletně zkazila celý večer. Utěšoval jsem se ovšem tím, že je lepší, když mi zloděj sebere jenom mobil, než kdyby si vzal i tu peněženku. Nadával jsem si do naivních blbců a neopatrných idiotů, ale bylo třeba okamžitě jednat. Schválně jsem si s sebou na Bali nebral notebook, aby mi ho náhodou někdo neukradl (ha ha ha). Takže jsem si našel první internetovou kavárnu, posadil se k počítači, otevřel si anonymní prohlížeč a začal úmornou práci boje o svou digitální identitu. V mobilu mám samozřejmě spoustu aplikací, včetně internetového bankovnictví. Díky svému povolání mám naštěstí všechno chráněné několika silnými hesly, ale dobrá polovina aplikací se dá otevřít bez nich. Mobil je taky chráněný číselným zámkem displeje, ovšem je potřeba být důkladný. Napsal jsem do banky, operátorovi, a do Googlu. Chtěl jsem změnit všechna hesla, jenže potíž je v tom, že když přihlašujete do Gmailu z nějakého nového počítače, musíte projít přes 2-fázovou verifikaci. To znamená, že potřebujete telefon, abyste mohli ověřit vaší identitu. Jenže když vám ten telefon ukradnou? Inu, tak se nikam nepřihlásíte. Naštěstí jsem se dostal alespoň do seznamového mailu, takže se mi po pár hodinách podařilo tuhle neřešitelnou situaci obejít. Představa, že se nedostanu ani do jednoho mailu bez mobilu a jen bezmocně čekám, až mi zloděj změní všechna hesla a ukradne všechny účty byly docela děsivá. Skončil jsem ve tři ráno po velmi důkladné rekonstrukci všech svých digitálních barikád. Telefon jsem nechal přes Google na dálku smazat a zresetovat, takže ho buď útočník nesmí nikdy připojit k internetu, nebo ho musí zresetovat sám.

Den 04 - Improvizace

Tahle krádež mi taky pěkně zpřeházela program. Namísto toho, abych se jel podívat na rýžové plantáže na severu, jsem hledal po městě obchodní centrum, kde by se dal koupit nějaký nový telefon. Cestou mě samozřejmě otravovala nová vlna Balijců, kteří mi nabízeli všechno možné. Neodradil je dokonce ani můj zuřivý, nepřátelský pohled v očích. Za těch pár dní, co jsem byl na Bali, jsem si na místní obyvatelstvo vypěstoval takovou averzi, jakou chovám snad jen k nafoukaným Rusům. Nákupy mi zabraly většinu dne. Nakonec jsem si vybral smartphone místní indonéské značky Vivo, konkrétně VIVO Y69. Doporučila mi ho prodavačka. Sama ten model používá. Dokonce mi svůj telefon ukázala a předvedla. Stál mě 3 500 Kč, což je asi o 30% levnější, než na evropském trhu. Je to sice o třídu nižší kvalita, než moje stará Motorola, ale funguje spolehlivě, má ucházející kameru a pár dní s baterkou vydrží. Večer jsem si naposledy užil výlet na skútru k pláži Pantai Sanur. Ta mě bohužel taky zklamala, protože byl zrovna odliv a moře kvůli mělkému pobřeží ustoupilo bůhvíkam na obzor. V krámcích na pláži jsem si alespoň koupil pár pohledů. Docela dobře jsem se najedl v The Fire Station a vydal jsem se na masáž.

no sea
Obrázek 5. - I ty lodě zůstaly na suchu

Po tom vypjatém dni s honičkou v ulicích Kuta jsem si chtěl alespoň trochu odpočinout. Rozhodl jsem se využít služeb Margot Spa, které jsem objevil v časopise v letadle cestou na Bali. Byla to dobrá volba. Sice jsem přijel už pozdě večer, ale zase tam nebylo plno turistů a dostal jsem tu nejzkušenější masérku. Bicepsy měla dvakrát větší než já. Za pětistovku jsem si objednal klasickou balijskou hodinovou masáž a masérce jsem řekl, ať mě nešetří. Tak mi naházela zpátky všechny obratle, zlepšila mi hybnost prstů na rukou a rozmasírovala ztuhlé svaly na lýtkách. Nakonec jsem dostal čaj a chvíli klidu na meditaci. Přemýšlel jsem nad Bali. Nad tím, jak místní žijí ve špíně a turisty mají jen za chodící peněženky, které se snaží všemožně odrbat. Byl jsem z toho dost otrávený. Takhle jsem si svůj pobyt tady teda fakticky nepředstavoval. Nakonec jsem se sebral a podnikl poslední cestu skútrem zpět. Bylo zrovna velikonoční pondělí a mě se zdálo, že už jsem si toho vykoledoval dost.

Den 05 - Hledání ztraceného ráje

Přišla druhá půlka našeho pobytu. Vrátil jsem skútr a zase se připojil ke zbytku skupiny. Udělal jsem dobře, protože měli naplánovaný celodenní výlet na pláž. A to ne ledajakou pláž, ale hned celý plážový resort na nejjižnějším cípu Bali. Kousek od letiště se tu rozkládá několik obřích turistických resortů s luxusními hotely. Hned jak jsme projeli branou, tak mi to došlo. Tak tohle je ten proklamovaný “Ráj na zemi”. Bylo to, jako byste přijeli do úplně jiné země. Najednou bylo všude dokonale čisto. Palmy byly vysázené v alejích, květináče řádně upravené, příjezdové cesty vysmýčené. Stará dobrá Potěmkinova vesnice. Měl bych se asi radovat, ale jen jsem se otřásl odporem. Pokrytectví v takovém měřítku, to je vážně nechutné. Naštěstí se mi na sluníčku brzo podobné myšlenky vykouřily z hlavy. Půjčili jsme si na pláži Black Stone s Noahem každý surfařské prkno a vydali se do vln. Nebyly nikterak velké, ale sílu měly. Stálo mě hodně energie, probojovat se až za ně. Noah to dával úplně s přehledem. Zřejmě to bude tím, že je z Floridy a na surf se dostane častěji než já.

beach
Obrázek 6. - Konečně pořádná pláž

Pak už jsme jen seděli na prknech, kochali se krásným výhledem, několika surfařkami a čekali na tu správnou vlnu. Za celé dvě hodiny se mi podařilo na prkně postavit jen jednou. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem zapomněl sjíždět vlnu bokem a zapíchl se čumákem rovnou do písku. Ke konci už jsem chytal křeče do rukou a podivně mě pálila hruď. Stejně jsme toho museli nechat, protože Noahovi se nějakým záhadným způsobem podařilo surf zlomit. Viděl jsem, jak drží obě poloviny v rukou s rozpačitým úsměvem. Rozesmálo mě to, ale ujistil jsem ho, že to nějak vyřešíme. Prkno musel samozřejmě zacálovat. Čekal cenu v řádu tisíců, ale pokuta byla jen pár stovek korun, takže si nakonec ještě oddychl. Já si ovšem odnesl trvalejší následky. Ze surfování bez trička jsem měl odřené celé břicho a prsa. Nepříjemně to v moři pálilo, tak jsem zvolil vyčkávací strategii na ručníku a koupil jsem si k tomu drink. Nebo dva. Na večeři jsme zašli do Aroma Fusion, kde jsme se odvázali a dali si s Colem pořádnou nálož mořských plodů. Měli jsme tam kraba, dvě ryby, krevety a spoustu dalších potvor. Poprvé v životě jsem jedl kraba a musím přiznat, že byl vynikající. Po večeři jsme se přesunuli na bar, objednali si vodní dýmku a jen tak tlachali. Byl to můj nejkrásnější večer na Bali. Naprostá pohoda, dobré jídlo, skvělá vodnice a fajn prostředí.

Den 06 - Kultura za dvě stě

Druhý den ráno jsme si objednali minibus, který nás zavezl k chrámu Uluwatu. Balijské náboženství má takovou malou zvláštnost. Samozřejmě nesmíte do chrámu s odkrytými koleny a rameny, ale u vstupu je na ceduli jasně napsáno, že zákaz platí i na ženy, které prochází menstruačním cyklem. Tady by se bojovníci proti diskriminaci vážně vyřádili. Před chrámem nás vehementně upozorňovali na opičí zloděje. Údajně není bezpečné ani vytáhnout mobilní telefon, protože ho ty chmatáci hned seberou. Bohužel jsme se opičích nájezdů nedočkali. Jediná opice, kterou jsme v chrámu potkali, byla tak tlustá, že by jen těžko něco nenápadně kradla. Zato se nám ovšem naskytla spousta krásných výhledů na svatyně nad mořem. Na oběd jsme zakufrovali v kavárně Suka Espresso. Tady mě teprve dohnala ta pravá tropická pohodička. Všude okolo nás seděli surfaři, baťůžkáři a další cestovatelé. Automaticky jsme dostali zadarmiko vodu (což je na Bali malý zázrak) a jídla byla skvělá jak na pohled, tak na chuť. Odtamtud jsme trochu dobrodružně zamířili nezpevněnou cestou a nekonečným schodištěm k té nejkrásnější pláži, kterou jsem na Bali viděl. Pantai Thomas. Konečně jedna pořádná pláž, jak vystřižená z letáku na dovolenou. Pronajali jsme si lehátka a strávili tam zbytek dne. Na večeři jsme vyrazili pro změnu do Japonské restaurace Ramen 7 Tori Samurai. Před odletem vítaná změna, konečně jsem si mohl dát něco pálivého.

another beach
Obrázek 7. - Ještě lepší pláž!

Poslední den na Bali jsem se rozloučil s naší skupinkou o něco dřív, protože jsem měl zase let s delším přestupem v Malajsii. Vzhledem ke znalosti místní dopravy jsem na letiště vyrazil s tříhodinovým předstihem a dobře jsem udělal. Letadlo jsem stihl tak akorát. Když se náš Boeing odlepil od země, úlevou jsem si oddechl. Byl jsem moc rád, že už odlétám a nemusím se potýkat s vlezlými nabídkami domorodců, místní dopravou, nebo obavou z toho, že mě zase někde oškubou. Bali byla kdysi bezpochyby nádherná a divoká země, ale kvůli masivnímu náporu turistů v posledních letech, je to dnes jen nebezpečnější Disneyland.

Původně jsem plánoval pokračovat v průzkumu Kuala Lumpuru, ale po minulých zkušenostech z Malajsie mě ani nenapadlo jezdit někam do centra pařit, takže jsem celou noc strávil hezky v baru u piva a fotbalu. Podařilo se mi koupit za rozumnou cenu v bezcelní zóně JBL sluchátka, tak jsem si do letadla stáhnul pár dílů Pirátů z Karibiku.

Všude dobře, v Hong Kongu taky

Do Hong Kongu jsem přiletěl celý pocuchaný a zmačkaný. Ještě rád jsem se složil se zbytkem party na taxíka zpátky na kolej. Jen co jsem dorazil, padnul jsem na postel a spal až do sobotního odpoledne. Všechny ty zážitky byly hrozně fajn (teda skoro všechny), ale měl jsem toho tak akorát. Jsem rád, že jsem Bali viděl a jsem rád, že jsem si na něj udělal vlastní názor. Možná bych se ještě někdy v životě rád vydrápal na nejvyšší horu Bali, ale jinak mě tam zpátky nic netáhne. V neděli jsem konečně posbíral střípky své disciplíny a začal studovat čínštinu. Teď budu muset dohnat co se dá, protože příští týden mě čeká druhý velký test. A když už jsem u toho testování, katedru by asi nepotěšilo, kdybych přijel domů bez jakýchkoliv výsledků. Je na čase přeřadit na vyšší rychlost.