HOME TRAVELLING

Hello Tattoo

16.4.2018

Varování: následující text obsahuje nadsázku a gramatické chyby.


Po návratu z Bali jsem se dával chvíli dohromady. Bez SIM karty nepošlu z účtu ani korunu, takže jediným mým zdrojem příjmů se staly kreditní karty. Neodvažoval jsem se ani pomyslet, co by se stalo, kdybych jednu z nich ztratil. Proto jsem je jednou nad ránem pro jistotu ztratil všechny. I s peněženkou. Začalo to tím, že jsem se vracel ve tři ráno z laborky a nechtělo se mi čekat na zastávce na autobus. Nad ránem sice jezdí každou půlhodinu, ale mně přišla vhod trocha pohybu. Vytáhl jsem mobil a otevřel appku ofo bikesharing. Odemkl jsem si nejbližší žluté kolo a rozjel se z kopce od univerzity směrem dolů do Tseung Kwan O. Je to krásná cesta, člověk nemusí vůbec šlapat a v návalu euforie se řítí po úzkém chodníku. Taky je to ovšem adrenalinový sport. Vypůjčená kola občas skoro nebrzdí a některé úseky chodníku jsou široké tak akorát pro řidítka. Ve tři ráno naprosto ideální způsob dopravy. Rovnou jsem si nasadil sluchátka a zavolal bráchovi do Čech, aby mi ta cesta líp utíkala. Zvesela jsem dosvištěl až k parkovišti před kolejí, ukončil hovor, zamkl kolo, vypnul apku a... strnul hrůzou. Když jsem sáhl do zadní kapsy džínsů, moje peněženka tam nebyla. Tak to je ovšem pěkný průser. Nejen že se bez peněženky nedostanu na kolej, ale jsou v ní i všechny moje doklady a přístupové karty.

Hong Kong park turtles
Obrázek 1. - Želví rybníček v parku

Hong Kong je totiž taková variace na Pokémony. Ten, kdo nasbírá víc průkazek, vyhrává. Dovolil jsem si dvě minuty čiré paniky, pak jsem se nadechl a probral svoje možnosti. Kolo už si znovu nepůjčím, v appce mi jako napotvoru došel kredit a SIMku s ČR číslem pořád nemám. Nezbývá než se vrátit po vlastních stopách pěšky. A hezky poklusem. Jestli mi šrajtofle vypadla někde cestou, existuje ještě mikroskopická šance, že ji najdu dřív než náhodný kolemjdoucí. Běžel jsem vylidněnou čtvrtí a častoval se sprostými nadávkami. Já idiot! Moje jediná finanční záchrana a já ji klidně ztratím! Běžel jsem do kopce, potil se a bylo mi šoufl. Vrátil jsem se až celou cestu zpátky k místu, kde jsem poprvé nasedl na kolo. Peněženka nikde. Teď se moje šance snížily tak na setinu procenta. Zoufale jsem se chytal posledních stébel a vrátil se až na univerzitu. Čím dál víc mě zachvacovala panika a příšerný vztek sám na sebe. A v tom jsem ji spatřil! Ležela na sedačce autobusové zastávky. Naštěstí byla celá ukrytá ve stínu. Kdybych nevěděl, kde jsem přesně seděl, nenašel bych ji. Vrhl jsem se k ní a zkontroloval obsah. Nic nechybělo. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Ze srdce mi nespadl kámen, nýbrž celá hora. Roztřeseně jsem se posadil na zastávku, chytil hlavu do dlaní a nechal odplavit stres. Tak tohle bylo naposledy. Musím začít být mnohem opatrnější. Od té doby vždycky nejdřív řeším peněženku a až pak vše ostatní.

Čínské balící techniky

Naštěstí následovaly veselejší akce. Pár dní po příletu jsem měl domluvenou schůzku v tetovacím salónu. Rozhodl jsem se, že si na pravé předloktí nechám vytetovat obrázek vesla. Chtěl bych si z Hong Kongu domů přivézt něco na památku a suvenýrů už mám celou hromadu. Tetování mi bude připomínat jak pobyt tady v Hong Kongu, tak bude zároveň symbolem ukončení jedné mé životní kapitoly. Navíc se dá použít jako motivace při tréninku, ať pořádně zaberu a neflákám se. Našel jsem si na webu nejbližší tatérský salón Hello Tattoo a pár týdnů před odletem do Malajsie jsem se tam objednal. Návštěva salónu byla vtipná. Můj tatér jako pravý umělec jednoduše zapomněl, že se máme sejít. Recepční mě s mírně rozpačitým úsměvem proto poslala na dvě hodiny pryč, aby měl mistr čas dorazit. Vážně super. Ale stejně jsem měl hlad, tak jsem zapadl do prvního bistra na rohu. Dal jsem si vynikající smaženou rýži s kuřecím masem, pak jsem se trochu prošel po nábřeží a zamířil zpět do salónu. Tam už si připravoval nástroje můj tatér Tim. Dali jsme dohromady nákres, nalepili ho na ruku, posadil jsem se do křesla a už to jelo. Tim pochází z Taiwanu, tak jsme během tetování klábosili o všem možném od městské dopravy v Hong Kongu až po to, jak by bylo náročné otevřít si v ČR vlastní tetovací salón. Asi po hodině přišla do studia další tatérka. Jmenuje se Minnie a je to vážně kočka! Nejprve byla pěkně stydlivá a schovávala se za závěsem, ale Tim ji vyhecoval a tak jsme se dali do řeči. Minnie neumí skoro vůbec anglicky, ale mluví plynně činsky. Já umím čínsky jen pár vět, ale zase se domluvím anglicky. Asi si umíte představit, jak plodná to byla konverzace. Usilovně jsem vzpomínal na všechny ty hodiny studia mandarínštiny, kdy jsem si pracně cpal do hlavy základní fráze. Teď by se mi poprvé opravdu hodily. Moje paměť mě ale nechávala na holičkách. Hrdině jsem se vytasil alespoň s otázkami typu “Máš hodně práce?”, “Co studuješ?”, “Máš hlad?”. Velký úspěch jsem s tím ale neslavil.

Rowing oar tattoo
Obrázek 2. - Tetování

Seděl jsem se na tetovacím křesle, pravou ruku mi pod Timovým vedením systematicky propichovala jehla a levou rukou jsem Minnie ukazoval na mobilu fotky z České republiky. "Tohle jsou fotky Prahy, tohle jsou fotky mých hezkých kamarádek, tohle jsou fotky mých ošklivých kamarádů...". Ona pak vzala tablet a na oplátku mě učila čínské znaky. Jak pochválit jídlo v restauraci, jak zalichotit dívce (obratem jsem použil), nebo jak si objednat čaj. Bavili jsme se asi hodinu, načež se Minnie musela vrátit do práce. Specializuje se na malá, květinová tetování. Ještě mi ukázala svůj osobní a pracovní instagram. Některé její fotky byly vážně pěkné. Bohužel pak už Minnie vybalovala náčinní, aranžovala nějaké nové tetovací motivy a fotila další propagační materiály. Zase jsem se dal do řeči s Timem. Docela mě překvapilo jak dlouho takové tetování trvá. Seděl jsem na křesle dobré tři hodiny. Nakonec však Tim udělal poslední linku, tetování vyfotil a dal mi patřičné instrukce (ruku nesmím celý týden namáčet). Zaplatil jsem, poděkoval a vyrazil na metro. Byl jsem nadšený, to tetování vypadá fakticky skvěle. Tim si ho upravil po svém, takže je to vlastně originál.

All-you-can-eat!

Rovnou jsem vyrazil směr centrum. International Cuisine society pro nás zorganizovala další akci. Šli jsme na all-you-can-eat sushi. Bylo to fajn, náš stůl se prohýbal pod množstvím chobotnic, smažených kuřecích kousků, zeleniny, ryb a dalších roztodivných jídel. Postupně jsem si nandal na talíř kousek od každého. Okolo mně seděli porůznu jak zahraniční, tak místní studenti. Brzy jsme zaníceně debatovali o životě v Hong Kongu. Zajímalo mě, jak se tu místním asi žije a na jaké problémy si stěžují. Dozvěděl jsem se, že kromě vysokého nájmu, věčných front a děsivé byrokracie jsou vesměs spokojení. Jídlo je skoro všude vynikající, městská je nedostižná a každý večer se koná nějaká kulturní akce. Na mě naopak směřovaly dotazy ohledně doktorandského studia a akademického života. Popravdě jsem jim vylíčil, že doktorand neustále zkouší nové postupy a opakovaně se mu to nedaří. Že za tím stojí pořádný kus práce, že člověk musí být vážně tvrdohlavý, trpělivý a asi i trochu šílený, aby vůbec něčeho dosáhl. Myslím, že jsem je tím trochu vyděsil. Byl to jeden z těch lepších večerů. Když z některého talíře snědli všechno jídlo, přišla servírka a přinesla zase něco dalšího. Cestou domů jsme se ještě zapáleně bavili o škole, zkouškách a plánech na léto. Jakmile jsem padl do postele, okamžitě jsem usnul.

Šprtání čínštiny a práce na dizertaci v následujících dnech mi zabraly většinu času a sežraly podstatné množství energie. Rozhodl jsem se jít nadýchat "čerstvého" vzduchu do centra. Skočil jsem na MTR a vylezl u bývalé legislativní budovy. Jako jedna z mála staveb v Hong Kongu opravdu stojí za vidění. Byla postavená na začátku 20. století v neoklasicistním slohu. Je to třípatrová úřední budova a její interiér ještě pořád místy obsahuje dřevěné obložení. Když slíbíte, že nebudete fotit, pustí vás i dovnitř. Po prohlídce jsem se trochu coural okolo památníku obětí obou světových válek, sledoval projíždějící tramvaje a hledal vchod do Hong Kongského parku. Do parku jsem mířil záměrně, protože se tu nachází muzeum čajových souprav. To samo o sobě je natolik bizardní, že si jeho návštěvu nemůžu nechat ujít.

Hong Kong teaware museum
Obrázek 3. - Ikonická socha muzea čajových souprav

Muzea a parky

Muzeum je sice maličké, ale rozhodně stojí alespoň za rychlou návštěvu. Máte tu možnost zhlédnout historii a vývoj čajových souprav. Ať už co se týče materiálu, glazury, motivů, obrazců, nebo čajových rituálů. Každá část budovy je věnována jinému druhu čaje. Můžete nejprve začít čajovými soupravami pro čaj zelený, pak pro čaj černý a nakonec se můžete dobrat až ke speciálním druhům čaje bílého. Navíc je zde přehled vlivu čaje a vládnoucích dynastií. Co mě už tradičně na asijských muzeích baví, je jejich interaktivita. Na několika obrazovkách zde běží dokumenty o různých aspektech čajových souprav a je zde postavené dokonce i miniaturní kino. Na stolcích okolo vystavených exponátů jsou naskládané knihy o čaji v angličtině i v čínštině a jsou volně k dispozici. Před vchodem do muzea je mezi okrasnými keři umístěna asi metr vysoká socha čajníku. Vstup jse zdarma. Park okolo muzea je sám o sobě velmi příjemným místem. Dá se tu strávit odpoledne na lavičce s knihou, pozorováním želv v rybníčku, nebo studiem tropických rostlin všude okolo. Svačinu si můžete koupit v jednom z desítky stánku a sníst si ji můžete třeba v malém atriu, nazvaném “Olympic Square”. Právě sem chodí spousta novomanželských párů pózovat na svatební fotografie.

Když mě park omrzel, vydal jsem se pomalu směrem k pobřežní promenádě. Cestou jsem minul katedrálu sv. Josefa. Zrovna asi probíhala rekonstrukce, protože celá její pravá loď byla celá obalena bambusovým lešením. Bambus je vůbec v místním stavebním průmyslu hojně využívaný materiál. Dá se z něj vyrobit prakticky cokoliv, od pracovních nástrojů až k nosným konstrukcím. Jakmile jsem se dostal na nábřeží, vyhledal jsem proslulé přístaviště společnosti Star Ferry. Tahle firma vlastní celou flotilu menších lodí s poetickými jmény jako “Morning Star”, nebo “Rising Star” a přepraví denně okolo 50 000 lidí. Lodě pendlují mezi ostrovem Hong Kong a čtvrtí Kowloon. Jedna cesta zabere zhruba 15 minut, vyjde tak na 20 Kč a nemusíte se mačkat v našlapaném metru. Je to ten nejtypičtější způsob dopravy a zároveň je to super zážitek. Já měl kliku. Zrovna když jsem odplouval, tak nad Hong Kongem zapadalo slunce. Kochal jsem se pohledem a cítil se skvěle. Vysoké mrakodrapy se blýskaly v posledních slunečních paprscích, rozsvěcovaly se první neonové tabule a naší loď unášely vlny. Co si od pohodového odpoledne přát víc?

Hong Kong panorama sunset
Obrázek 4. - Hong Kong při západu slunce