HOME TRAVELLING

23.4.2018

Varování: následující text obsahuje nadsázku a gramatické chyby.


Za mými zády se pomalu ale jistě vrší kupa povinností a úkolů. Pořád mám nepříjemný pocit, že mě co nevidět zasype. Nabral jsem si na sebe naprosto nesmyslné množství práce, takže věnuju pozornost jen povinným úkolům. Snažím se získat potřebných 50% z každého předmětu, abych se pak doma nemusel na rektorátu ČVUTu hádat o každý kredit. Jako na potvoru jsem ještě k tomu narazil na badatelský blok. Musím si doplnit vzdělání v oblasti strojařiny a formální logiky. Bez toho nemám šanci porozumět klíčovým článkům. Je to nesmírně frustrující. Asi jako když musíte o víkendu do práce. Naštěstí se to nestává tak často. S postupem času nabere akademik dostatek znalostí a žádná publikace v oboru už ho nepřekvapí. Bohužel v ranných fázích doktorandského studia se tomu holt nevyhnete. Obvykle narazíte na lineární algebru, diferenciální rovnice, statistiku, nebo pravděpodobnost. Většinou něco, co si stačí osvěžit. Já jsem bohužel narazil na speciální případ formální logiky, což je oblast tak nudná, že by se dala z fleku používat namísto tiskových zpráv České Národní Banky.

Pod tíhou deadlinů jsem byl den ze dne podrážděnější a nevrlejší. Nakonec jsem s tím vším prostě třísknul, na mapách našel nejbližší kino a zarezervoval si lístky na první film, který inzerovali na stránkách. Shodou okolností to byl Ready Player One od Stephena Spielberga. Napsal jsem taky Shadimu a nakonec jsme vyrazili ve čtyřech. Projednou jsem se neohlížel na cenu a objednal jsem si ten největší popkorn s kolou. Dvě a půl hodiny jsem se rozvaloval v kině, ládoval se obřím popkornem a napjatě sledoval plátno. Nemohl jsem vybrat lépe. Ten film je vynikající. Balzám pro mou duši. Po filmu jsme ještě dlouho před kolejí s klukama diskutovali nad možnostmi virtuální reality. Dorazil i lehce opilý Aron, tak jsme rovnou ubalili špeka. Bylo nám krásně, smáli jsme se a vyprávěli si veselé historky. Druhý den jsem se pustil do studia s takovou vervou, že tiskárna pomalu nestíhala produkovat ty tuny akademických článků, kterými jsem se prokousal. Ke konci týdne mi ovšem opět docházel dech a potřeboval jsem o něco silnější vzpruhu. Bylo na čase opět oprášit cestovatelské pohorky.

Cheung Chau

Cheung Chau. Ostrov vzdálený asi 10km jihozápadně od Hong Kongu. Mezi výměnnými studenty se povídá, že stojí za návštěvu. Prý je na něm možné najít kromě pirátských pokladů také ztracenou duševní rovnováhu. Jasná volba. Sbalil jsem si do svůj cestovatelský raneček a vyrazil do přístavu. Mohl jsem si vybrat mezi lodí “Fast Ferry” (dražší) a lodí “Regular Ferry” (pro socky). Volil jsem nejbližší spoj, což byla shodou okolností loď “Fast Ferry”. Uvnitř si připadáte spíš jako v letadle. Na palubu vás nepustí a když kapitán nahodí plnou rychlost, obrací se vám žaludek. Obzor za okny sviští závratným tempem, loď nadskakuje na vlnách a vodní tříšť cáká všude okolo. Nic pro slabé povahy. Většina Evropanů by už asi testovala blicí pytlíky. Já mám naštěstí od malička ténink ze sportovních letadel, tak jsem se jen smál. Zase na moři! Krásný pocit. Cesta trvala zhruba 40 minut a na konec jsme zakotvili přímo v srdci malého městečka. Začínalo být slušné vedro. Vylodili jsme se, já zamířil do úzkých uliček a nasával přátelskou přístavní atmosféru. Prodávalo se tu všechno od ryb až po dětská kola. Obchodníci seděli na ulici, jako všude v Asii, a lákali zákazníky na své zboží. Měl jsem chuť na čerstvé ovoce, ale objevitelská touha byla větší. Prošel jsem okolo velkého staveniště, kde nepoužívali prakticky nic jiného než bambus a udělal pár fotek. Následně jsem objevil chrám s modře kachličkovanými stěnami. Výkřik posledních architektonických trendů! I tak jsem ale nakoukl dovnitř. Uvítala mě klasická směs hutného dýmu, meditační vibrace a kýčovité sochy na oltáři. Nevadí, protože hned na rohu prodávají všemožné druhy chlazených nápojů a já si pro zachování psychické pohody zakoupil plechovku cizokrajného piva. Vyzkoušel jsem novou značku Blue Girl a měl jsem štěstí. Blue Girl vlastní Hong Kongská firma, dělají pivo Plzeňského typu a vaří ho v Jižní Korei.

Chung Chau cliff
Obrázek 1. - Útesy na Cheung Chau

Započal jsem tedy svůj výstup na jeden z několika ostrovních pahorků. Na žízeň jsem měl vychlazenou plechovku piva a zábavu zprostředkovaly každodenní zvyky místních ostrovanů. Staříci cvičili pod altánkem Tai Chi, matky věšely na balkony spousty prádla a úklidová služba jezdila sem tam na starém, rozhrkaném traktůrku. Postupně začaly domy po stranách silnice mizet a nahradila je džungle. Po pár desítkách minut jsem dorazil až k zářivě barevnému čínskému altánku. Byl by docela malebný, kdyby ho nepostavili celý z betonu. Kdysi se zřejmě všechny chrámy i altánky stavěly ze dřeva a kamene, ovšem ta doba je dávno pryč. Je to strašná škoda, protože s tím betonem a dlaždičkami to prostě není ono. Minul jsem tedy vyhlídku a pokračoval dál po cestičce. Stezka končila na ohromném, terasovitě zařízeném hřbitově. Poflakovalo se tu snad dvacet toulavých psů, někteří z nich bez ostychu spali na hrobech a náhrobcích. Čínské hřbitovy jsou zvláštní věc. Nevypadají jako ty naše, kde se pohřbívá do země. Zde jsou hroby nad zemí a většinou navíc obalené bílými kachličkami. Navíc je hřbitov rozdělený na sekce podle víry nebožtíka, takže křesťany najdete v malé ohrádce za plotem, zatímco budhisti a taoisti leží skoro všude. Prošel jsem po okraji hřbitova a snažil jsem se najít nějakou cestu zpátky do přírody. Měl jsem docela kliku, protože hned vedle křesťanského oddělení jsem narazil na vyšlapanou stezku. Vedla přímo do džungle. Vyšlapaná znamená používaná, usoudil jsem a vydal se po ní.

Nad mořem

Začal jsem se prodírat mohutným křovím a spílal si, že nemám přibalenou mačetu. Asi za čtvrt hodiny jsem narazil na starý, opuštěný domek. Nechtěl jsem pokoušet své štěstí, třeba je to letní rezidence místních bezdomovců. Rychle jsem vyklidil pole směrem, kterým jsem tušil moře. A opravdu! Ještě chvíli jsem se prodíral bujnou vegetací, ale pak jsem stanul na kamenném utesu nad mořem. Byl tu nádherný výhled a nebylo slyšet nic jiného, než šplouchání příboje. Seděl jsem tam a kochal se tou krásou. Prohlížel jsem si okolní útesy. Moře bylo dobrých deset metrů pode mnou a tříštilo se o skály. Udělal jsem pár fotek a vydal se hledat stezku po obvodu ostrova. Bohužel, džungle byla tady na skalách tak hustá, že jsem se musel opět o kousek vrátit. Podařilo se mi ovšem najít zvířecí stezku, která mě zavedla blíž k jižnímu cípu ostrova. Výhledy zde byly ještě spektakulárnější a útesy ještě vyšší. Zpoza mraků opět vystoupilo sluníčko a tak jsem měl celou scénu jak na dlani. Na obzoru se nad mořem tetelila jemná mlha, byly vidět obrysy vzdálených tankerů a nad tím modrobílé nebe. Nádhera.

Chung Chau view
Obrázek 2. - Pohled z útesů

Drahnou chvíli jsem tam jen tak seděl, koukal na tu krásu a přemýšlel o tom, jak málo stačí člověku ke štěstí. Ze zadumání mě ovšem vytrhly cizí hlasy. Až do té chvíle nebyl nikde ani živáček, ale teď se ke mně blížil pár čínských turistů. Pán uměl velmi dobře anglicky, tak jsme prohodili pár slov. Poradil mi, že bych se měl podívat na útesy také ze spodu, protože je dole ukrytá takzvaná žraločí skála. Takový kus kamene, který odspodu vypadá přesně jako žraločí ploutev. To jsem samozřejmě musel vidět a tak jsem začal sestupovat k moři. Bohužel tady nebyla žádná vyšlapaná pěšinka a kameny si musíte hezky přeskákat. Byla to docela sranda, až do té doby, než jsem ztratil sluneční brýle. Zapadly mi do průrvy mezi dvěma velkými balvany. Svoje sluneční brýle Polar mám už spoustu let a přežily se mnou celou Kostariku, Mexiko, Nicaraguu a Srí Lanku. Vážně jsem o ně nechtěl přijít. Chvíli jsem pořádal nebezpečné akrobatické kousky, až jsem se vmáčkl co to šlo do průrvy a brýle vylovil. Naštěstí. Slezl jsem posledních pár metrů, přeskočil několik tůní s mořskou vodou a doškrábal jsem se až pod slavnou žraločí skálu. Je opravdu moc pěkná. Zase jsem se vydrápal zpátky nahoru, naposledy přehlédl obzor a jal se hledat nějakou pláž.

Pláž Pak Tso Wan

Celkem bych si po tom lezení po skalách odpočinul na písku u vody. Musel jsem se vrátit zpátky na hřbitov, chvíli pátrat, ale nakonec jsem mezi stromy zahlédl žlutý písek. Chvíli mi trvalo, než jsem našel tu správnou cestu dolů. Nějak jim tu chybí pořádná cedule s velkým "Tudy k pláži". Sestoupil jsem do malé zátoky jménem Pak Tso Wan, která mi doslova vyrazila dech. Průzračné moře, jemný, žlutý písek a nikde ani noha! Vůbec to nechápu. Mít takovou pláž u nás, je na ní plno od rána do večera. V Číně je ovšem jiná mentalita. Asijské holky se brání seč jim síly stačí, aby se ani trošku neopálily. Tady je prostě znakem vysokého postavení bílá pleť a uštvaný výraz ve tváři. Každopádně ta pláž byla tak úžasná, že jsem se na ní ihned usadil, začal odhazovat svršky na všechny strany a hledal plavky. Bad luck, zapomněl jsem si je přibalit. Inu, to se dá jednoduše vyřešit. Být místní, asi bych se vůbec s nějakými plavkami neobtěžoval. Ale nebyl jsem si jistý, jetli tu náhodou není nahota závažným trestným činem. Ani bych se nedivil. Plavky jsem tedy nahradil boxerkami a nadšeně se rozběhl do moře. Bylo pěkně studené, ale protože slunce docela pálilo, celkem se to vyrovnávalo. Trochu jsem si zaplaval a pak se natáhl na písek. Z batohu jsem vylovil ananas, kokosové mléko (vynikající věc) a sendviče. Udělal jsem si takový malý piknik. Zapnul jsem čtečku a začetl se do skvělé sci-fi série Mycelium od Vilmy Kadlečkové.

Cheung Chau beach
Obrázek 3. - Pláž na Pak Tso Wan

O třicet stránek později dorazili na mou pláž první vetřelci. Nejdřive mladý asijský pár, který si tu rovnou rozbalil stan. Říkal jsem si, že tu budou zřejmě kempovat. Avšak stan posloužil dívce pouze jako improvizovaná šatna. Její společník mezitím vytahoval z batohu pořádný foťák. Aha, takže honba za instastories. Slečna vyzkoušela troje šaty, pět různých modelingových pozic a deset plážových lokací. Nejvtipnější bylo, když kontrolovala pořízené fotky a po pár minutách dohadování začala na nebohého fotografa zuřivě ječet. Chudák fotograf se před ní krčil a snažil se jí uchlácholit. Následně dorazil pár chlapů jako hora, v doprovodu s drobnou zrzkou. Tuhle barvu vlasů mám obvzlášť v oblibě, takže jsem je po očku sledoval. Chlapi zalezli do křoví, zatímco slečna sundala něco oblečení a začala se ráchat ve vodě. Zatímco jsem vymýšlel jak navázat rozhovor, přitáhli chlapi malou loďku, zrzku mi nalodili a odpluli. Piráti mizerní. Byl nejvyšší čas to zabalit, takže jsem se převlékl do cestovního a nazul si pohorky. Zamířil jsem směrem na západ.

Pirátská jeskyně

Nad útesy jsem objevil asfaltovou cestičku s pěkným výhledem, která mě dovedla až k pirátské jeskyni. Nekecám, vážně se tu nachází stará pirátská jeskyně. Jmenuje se po slavném pirátském kapitánovi Cheung Po Tsai. Tenhle borec si díky svému talentu a inteligenci vydobil mezi piráty velmi vysoké postavení a měl pod palcem celé moře v okolí Hong Kongu. To trvalo až do doby, než přišla portugalská flotila. Cheung Po Tsai se s flotilou střetl v několika námořních bitvách, ovšem Portugalci měli navrch. Nakonec donutili Cheung Po Tsaie kapitulovat. Vědomi si jeho brilantních schopností, navrhli mu amnestii, výměnou za službu v portugalském námořnictvu. Pirát souhlasil protože mu zárověň s tím ponechali i veškerý nashromážděný lup. Zbytek života tak Cheung Po Tsai proti pirátům bojoval a pomáhal je vyhnat z ostrovů Čínského moře. Své poklady ukryl pečlivě na několika různých místech a jedno z nich by měla být údajně tato slavná jeskyně. A opravdu, i samotný vstup do ní se nehledá snadno. Stezka vás vede okolo skal a zničehonic prostě skončí uprostřed nahodilého shluku balvanů. Když se pečlivě rozhlédnete, spatříte úzkou, temnou šachtu. Široká je asi tak právě pro dospělého muže. Nebýt přistavených bambusových schůdků, neodvážil bych se dovnitř. Jiná jeskyně tu ovšem nebyla, tak jsem z batohu vylovil baterku a pomalu sestupoval do tmy. Dostal jsem se do úzké, stísněné chodbičky, která vedla buhvíkam. Pomalu a opatrně jsem se sunul kupředu. Místy jsem se musel doslova plazit po kolenou, ale na tváři jsem neustále cítil závan čerstvého vzduchu. Východ nebude daleko. Občas jsem zahlédl odbočky, které zase ústily do malých uzavřených kobek, tak akorát jako skrýš pro nějaký ten poklad. Všechny byly bohužel prázdné. Už chápu, proč si Cheung Po Tsai tuhle jeskyni vybral. Dá se perfektně bránit, je tu dost místa i na nějaké to přenocování a má evidentně dva východy. Ideální skrýš. Nakonec jsem opět narazil na bambusový žebřík, po kterém jsem vystoupal na čerstvý vzduch. Dostal jsem se o pěkný kus dál. Tahle jeskyně je fakt super. Má přesně ten pravý nádech romantického pirátského nebezpečí. Vydal jsem se dál a došel až na vrchol kopce nad jeskyní. Tady už je to o poznání civilizovanější. Je tu betonový areál pro piknik. Větší odpornost jsem jaktěživ neviděl.

Cheung Chau picnic area
Obrázek 4. - Betonové zázemí pro piknik

Pomalu padla tma, takže jsem zamířil po nábřeží zpět k přístavu. Cestou jsem míjel rybářské domky, ukotvené čluny a odpočívající domorodce. Přepadl mě celkem slušný hlad. Naštěstí jsem narazil na otevřený bufet. Vypadalo to tam dost zaplivaně, ale tím se člověk v Asii nesmí nechat odradit. Nebojácně jsem zamířil dovnitř. Lámanou čínštinou a znakovou řečí jsem si objednal misku nudlí s mořskými plody a litrovku piva. Majitel si ke mě přisedl a zvědavě pozoroval můj boj s hůlkami. Zlepšuji se, ale oproti rodilým Číňanům jsem pořád žabař. Celkem se mi dařilo simultánně jíst a konverzovat, což považuji za obrovský úspěch. Když jsem vypil litr piva, už mi byl nabízen další, ale já raději taktně odmítl a zkusil zaplatit. Na Cheung Chau není tak draho jako v Hong Kongu, takže mě večeře stála jen necelých 180 Kč. Rozloučil jsem se s ostatními hosty a po temném nábřeží se vydal do přístavu. Loď mi jela až za půl hodiny. Koupil jsem si zmrzlinu, posadit se u moře na lavičku a sledoval barevná světýlka na palubách kotvících bárek. Užíval jsem si pohodovou atmosféru a nabíral síly na další hektický týden. Pak už stačilo jen pípnout u turniketu Octopus card, nasednout na loď a vyrazit zpět do města, co nikdy nespí. Tentokrát jsem jel pomalejší lodí. Byla to vlastně výhoda, protože místo okýnek jsou tu průhledné plastové plachty a někde dokonce nejsou ani natažené. Můžete stát u zábradlí, nechat mořský vánek, aby vám čechral vlasy a užívat si plavbu. A můžu vám říct, že pohledu na noční, neonový Hong Kong se nic nevyrovná.

Klub veslařů

Opět jsem zasednul v laborce k počítači a pustil se do výzkumu. Trochu jsem taky potrénoval čínštinu a v sobotu vyrazil do loděnice. Jako vždycky jsem si chtěl půjčit loď, ale tentokrát po mě chtěli členskou průkazku. Žádnou jsem samozřejmě neměl. Kapitán týmu Warren se na začátku dušoval, že v žádném případě nemusím nic platit. Prostě přijdu, vytáhnu si loď a trénuju. Jo, jenže se tak nějak zapomněl zmínit, že tohle platí pouze pro členy závodního týmu HKUST. Já bych se jim jako závodník moc nevyplatil (za pár měsíců odjíždím), takže si musím klasicky členství zacvakat. Rád bych to prostě zaplatil a šel konečně trénovat, jenže takhle to v Asii nefunguje. Musel jsem vyplnit oficiální žádost, nechat ji potvrdit univerzitním trenérem, připojit pasovou fotografii a jedině potom jsem mohl mávat Hong Kongskými dolary. Oběhal jsem si tak nesmyslné byrokratické kolečko a když jsem se podíval na cenu, trochu mi zatrnulo. Nebylo to tedy nejlevnější. Naštěstí jsem nepotřeboval celoroční členství a stačilo zaplatit jen tři měsíce. Vybaven zbrusu novou členskou průkazkou jsem si vesele odvázal loď, když ke mě přiběhl správce loděnice. Už jsem pomalu pěnil, že bude ještě chtít podepsat nějaké další papíry, ale tentokrát se na mě usmálo štěstí. Vzhledem k mému členství jsem měl teď nárok jezdit na zbrusu novém, měsíc starém skifu. Navíc je tahle lodička určená pro mou váhovou kategorii. Opatrně jsem si ji tedy odvázal, položil na vodu a vyrazil. Byla to pohádka! Loď krásně držela, pořádně jsem se opřel do vesel a za chvíli už jsme svištěli po hladině. Nadšení mi Vydrželo dvě hodiny, než jsem celý splavený vylezl na molo a nadšeně správci děkoval. Od té doby mě ta jízda po kanálu baví stokrát víc.

Hong Kong night view
Obrázek 5. - Neonový Hong Kong z moře

Celý můj další týden by se dal shrnout do jedné věty. Otročina v laborce. Konečně jsem se prokousal nezbytnou teorií a začal pracovat na experimentech, což je samozřejmě mnohem větší zábava. Všechen čas jsem trávil u počítače a přestávky jsem dělal jen když jsem se náhodou potřeboval jít vyspat, nebo si zasportovat. Na HKUST je našteští spousta míst, kde se dá dobře najíst, takže ani pro jídlo nemusíte daleko. Pomalu mi z té místnosti bez oken začínalo hrabat, takže jsem vděčně uvítal Shadiho nabídku na tůru kamsi do skal. Snad se nám podaří se tentokrát neztratit.