HOME TRAVELLING

23.4.2018

Varování: následující text obsahuje nadsázku a gramatické chyby.


To nejlepší, co jsem si do Hong Kongu z domova přivezl jsou německé špunty do uší. Vážně. Bez nich bych se brzo oběsil na první švestce. Bydlet na kolejním pokoji se sedmi dalšími lidmi je někdy doslova peklo. Obvzlášť pokud mají předplacený Netflix.

Jednoho mlžného, květnového rána jsem si hodil na záda cestovní výbavu, rychle do sebe naházel snídani a vyrazil na sraz s Shadim a jeho ruským kámošem. Mířili jsme na stezku Tai Tun. Řekli jsme si, že bychom mezi vším tím studijním volnem a prací na projektech mohli podniknout výlet po okolí. Shadi doporučoval nějakou horskou stezku, že je prý oblíbená a schůdná. Bylo mi to jedno, neuměl jsem si představit, že bychom mohli dopadnout hůř, než na minulém výletě na ostrov Lantau. Nasedli jsme proto do autobusu směr Sai Kung, tam nakoupili nějaké zásoby v oblíbeném 7-eleven a už jsme frčeli taxíkem na začátek stezky.

Taxikář nás vyhodil na odlehlém parkovišti, kde kromě pár zaparkovaných SUV nebyla ani noha. Jali jsme se tedy hledat začátek stezky. Narazili jsme na zřízence parkoviště, jež nám vágně ukázal někam do pralesa směrem, odkud jsme přijeli. Zamířili jsme tedy na okraj parkoviště a hodně nejistě se rozhlíželi po nějaké ceduli, nebo turistické značce. Bohužel si u nás v Čechách asi ani neuvědomujeme, jaké máme štěstí, že je u nás turisticky značená i poslední vesnička v Horní-Dolní. Všude jinde ve světě jsou lidé zvyklí chodit pouze po těch cestách, které znají a ani ve snu by je nenapadlo řídit se nějakým turistickým značením. Maximálně tak rozcestníkem. Pro dobrodruhy naší povahy to má bohužel ten neblahý důsledek, že strávíme většinu cest blouděním a hledáním. A nejinak tomu bylo na začátku této cesty. Zuřivě jsem zoomoval Mapy.cz jak jen to šlo, ale stezka která tu měla být, zmizela. Zkusili jsme se tedy vrátit kousek zpátky po příjezdové asfaltce. Opravdu se nám podařilo nalézt vrátka a snad i něco podobné stezce, ale vzápětí jsme zjistili, že je to jen obslužná cestička pro údržbu vodních kanálů. Bloudili jsme dobrých dvacet minut, až mě to přestalo bavit a vyrazil jsem rovnou skrz zarostlou džungli směrem, kde jsem tušil cestu. Chvíli jsme se prodírali hustým porostem, ale nakonec se před námi, světe div se, objevila vyšlapaná cestička. Opravdu začínala na konci parkoviště, ale pokud jste po ní přímo nešli, neměli jste šanci na ni natrefit. Prostě klasická asijská divočina. Zlaté turistické značení KČT. Nález nám vlil novou krev do žil a ostrým tempem jsme vyrazili vzhůru.

Tai Tun road
Obrázek 1. - Skrytá cesta na vrchol Tai Tun

Bohužel nám to nevydrželo moc dlouho, protože stezka to byla spíš kozí a občas tak strmá, že jsme lezli přes balvany a přidržovali se zkroucených větví zakrslých stromků. Byl jsem ve formě, takže až na propocené tričko jsem si neměl na co stěžovat, ale Rus na tom byl hůř. Očividně mu už od rána nebylo nijak dobře, ale nechtěl výlet rušit. No, teď dýchal jak sentinel a zastavoval na každých padesáti metrech. Shadi měl taky co dělat, aby držel krok. Říkal jsem si: “Proč nezpomalí tempo zatraceně?”, ale kluci se štvali neúnavně dál. Pokrčil jsem rameny a šlapal s nimi. Tak hodinu jsme se škrábali nahoru, až jsme konečně stanuli na vrcholu. Zdolali jsme zhruba 300 metrové převýšení, takže jsme měli právo na jednu, dvě selfie. Bylo vlhko, horko, ale slunce na nás moc nepražilo, což byla celkem výhoda. Rozbili jsme improvizovaný tábor a pustili se s chutí do zásob jídla. Shadi nám u toho vyprávěl o fyzice a předmětech, které ho v tomhle semestru nejvíc bavili. Přispěl jsem svou troškou do mlýna, ale pak na mě zničehonic padla děsivá únava a asi na půlhoďky jsem to zalomil do trávy.

Tai Tun peak selfie
Obrázek 2. - Jedna špatná selfie na vrcholu

Když jsem se probral, najednou byla všude kolem spousta lidí. Evidentně nás dohonilo pár turistických skupinek. Kluci se zapáleně bavili s postarším Číňaněm, který jím dával rady ohledně cesty. Na můj vkus tu začalo být až moc rušno, tak jsem posbíral výbavu, mávl na kluky a vyrazili jsme dál. Z vrcholu se dalo jít chvíli po hřebenu a pak jsme začali pomalu sestupovat. Jestli stezka nahoru byla kozí, tak tohle bylo pro kamzíky. Zakrslých stromků poskrovnu, takže jsme museli vzít zavděk i kořeny, květenou a trsy trávy. Rus nám zelenal čím dál tím víc. Nakonec jsme se dotrmáceli až na rozcestí. Měl jsem chuť pokračovat dál a vylézt ještě na pár hřebenů, ale kluci byli pro návrat. Vydali jsme se džunglí a doufali, že nás vyšlapaná stezka zavede blíž civilizaci.

Tai Tun trekking
Obrázek 3. - Trekking po hřebenu

Překvapivě jsme se nedostali do města, ale na další hřeben. Konečně naplno vyšlo slunce a začalo do nás nemilosrdně pražit. Opalovací krém jsem samozřejmě zapomněl na koleji, tak jsem si alespoň omotal hlavu šátkem z Bali. Nahoře na hřebeni jsme měli celý záliv jako na dlani. Nedalo mi to a několik minut jsem se kochal tou neskutečnou záplavou zeleně a modře. Mořskou hladinu čeřily lodě a motorové jachty. Na protějším ostrově byl dokonale udržovaný green, součást golfového hotelového resortu. Naštěstí jsme z hřebene dolů mohli sejít po cestičce s kamenými schody, takže už nebylo nutné každou chvíli kontrolovat, jestli si někdo z nás zlomil nohu, nebo ne. Okolo cestičky rostly všemožné různobarevné květiny. Nejvíc se mi líbily ty žluté s bílými okvětními lístky. Jak jsem si našel, jmenuje se Mussaenda pubescens.

Tai Tun view
Obrázek 4. - Zátoka v celé své kráse

Ani jsme se nenadáli a byli jsme zase na asfaltu. Chytili jsme nejbližšího taxíka, protože Rus teď měnil barvu ze zelené na bílou a zamířili zpět do Sai Kungu. Posadili jsme ho na bus zpátky na kolej a sami šli najít nějakou restauraci. Shadimu bylo jedno kam půjdeme, tak jsem zamířil do první knajpy na rohu. Jmenovala se “Dragon Boat” a bylo tam strašně narváno. I když kde tady není, že jo. Naštěstí se zrovna uvolnily dvě místa, která jsme s dračí rychlostí ihned zabrali. Poručili jsme si rybu (co taky jiného v přístavním městě) a probírali zážitky z cesty. Já si dal svůj oblíbený čaj s mlékem a dokonce jsem to zvládl objednat v čínštino-angličtině. Jídlo bylo vynikající. Nacpaní a spokojení jsme si prohlédli zbytky města a vrátili se zpátky do Hong Kongu.

Dragon Boat restaurant
Obrázek 5. - Restaurant U Draka

Zbytek týdne jsem strávil kompletováním výsledků práce na disertaci pro prof. Li Qiu a tréninkem prezentace v čínštině. Na oboje bohužel nebyl dostatek času, takže jsem tu čínskou prezentaci trochu ošidil. Naštěstí se mi ale podařilo ji celkem přesvědčivě odvyprávět, takže byla sice krátká, ale o to intenzivnější. Dostal jsem trojku s odřenýma ušima. Prezentace pro Prof. Li naštěstí dopadla na výbornou, což mi hned zvedlo náladu. Za odměnu jsme byli v pátek v kině na Avengers, což byla naprostá bomba. Čekal jsem nějakou fajn popcornovou zábavu, ale celý ten film jsem se neuvěřitelně bavil. Navíc v neděli jsme zašli s Ashley na večeři v Tseung Kwan O, což byla docela sranda, protože mi vyprávěla všechny historky, které za celý rok tady na koleji se spolubydlícími zažila. Vážil jsem si každého takového volného večera, protože během následujících tří týdnů mě krom práce na disertaci čekaly ještě závěrečné zkoušky. Nejprve čínština, pak systémové inženýrství a nakonec mechanika. Ne, že by mi nějak zvlášť záleželo na bodovém výsledku, ale odmítám odevzdat prázdný papír, takže něco málo si přeci jen budu muset do té hlavy nabiflovat. Už teď vím, že to bude peklo. Laťka je v Hong Kongu nastavená setsakra vysoko.